18.10. – 3.11.2019
Se spolužáky z ASŘ jsme tentokrát zamířili k nejvyšším horám světa do Himaláje. Čekalo nás hlavní město Káthmándů, 9-ti denní trek do Annapurna Base Camp a pak relax v teple v národním parku Chitwan. Cestou jsme se na pár hodin zastavili v Dubaji, kde jsme měli mezipřistání.
Zde si můžete projít celou galerii obrázků, kliknutím na obrázek zobrazíte prohlížení na celou stránku (načítání stránek chvíli trvá).
Zastávka v Dubaji
V pátek vstáváme ve 4:30 a po půl šesté nás Dominika veze na letiště. Boeing 737 FlyDubai už na nás čeká, stejně jako spolužáci a náš průvodce PUNKi. Startujeme chvíli po osmé hodině směr Dubaj. Letíme asi 6 hodin nad mraky a jen sem tam rozpoznáme Černé moře, hory v Íránu a nakonec Perský záliv. Pak už v dálce vidíme Dubajské mrakodrapy zahalené do šedivé mlhy. Nejvyšší Burj Khalifa vysoký 828 m všechny s přehledem převyšuje.
Přistáváme na Terminálu 3. Letadlo pojíždí pár km, než se dostává na stojánku. Cestou míjíme několik Airbasů 380 z flotily fly Emirates. Společnost provozuje přes 100 těchto největších letadel světa. Úředník nám dá do pasu razítko na vstup do země a za chvíli už jedeme červeným metrem do největšího nákupního centra Dubai Mall. Je v těsném sousedství nejvyšší budovy světa Burj Khalifa. Metro jede místy na povrchu. Můžeme tak sledovat zajímavou architekturu. V centru je kromě množství obchodů v několika patrech také velké mořské akvarium se žraloky, rejnoky a spoustou dalších ryb. Bohužel velmi rychle se setmí a tak když se z nákupního centra vymotáme k fontáně, je už úplná tma. Venku je jak v prádelně. 35°celsia. Počkáme si až fontána ožije a sledujeme představení na vodě i světelnou show na Burj Khalifa. Na jeho špičku sotva dohlédneme. Mrakodrap byl postaven v letech 2004-2010, má 189 pater a 57 výtahů.
Vracíme se do klimatizovaného nákupního centra a v íránském fastfoodu si dáváme hovězí a jehněčí s rýží. Do Káthmándú odlétáme z Terminálu 2. Vezeme se dlouhou chodbou na jezdících pásech až na stanici. Nastupujeme do vagonu pro ženy a děti a tak musím s PUNKim do vedlejšího. Metro je naštěstí celé průchozí. A také plně automatické. Strojvedoucího nepotřebuje. Jedeme červeným a zeleným metrem a nakonec ještě 2 stanice autobusem 43, který náhodou zrovna přijíždí. Na letišti máme 4 hodiny do odletu.
Káthmándú – Pašupatináth, Stúpa
Z Dubaje Startujeme v sobotu ve 2:20 a opět si uvědomujeme, jak je dubajské letiště obrovské. Ročně odbaví 90 miliónů cestujících. Otáčíme se nad městem, ale mrakodrapy už nevidíme. Za chvíli je venku jen černá tma. Káthmándú má další časový posun o 1:45 hod a tak se brzy začne rozednívat. Přistáváme po 8 hodině. V dálce vidíme vrcholky velehor a pod námi je vysoké pohoří, které těsně přelétáme.
Po přistání nejprve vyřizujeme vízum, což obnáší frontu na zaplacení poplatku a druhou ještě pomalejší na vlastní vízum. Vyzvedneme zavazadla a před letištěm už čeká Dipák, majitel nepálské cestovní kanceláře, který nám zajišťuje prakticky celý pobyt. Jedeme do Hotelu Lhasa Guest Hause v ulici Jyathma Thamel. Chvíli nám trvá, než pochopíme pravidla dopravy. Především se troubí a mává rukama. Jakmile je místo, musí se tam najet. Asi jediné pravidlo je, že se jezdi vlevo. Alespoň to tak vypadá. A všude kolem jezdí motorky, které se cpou i do nemožných mezer. Samozřejmě musíte sledovat i chodce a cyklisty. Na větších křižovatkách řídí dopravu policisté, ale jen nejasně sem tam mávnou rukou. Všude je spousta prachu z rozbitých prašných cest. Rozumnější lidé používají roušku.
Necháváme si batohy v hotelu a jdeme doladit s Dipákem podrobnosti. Především cenu. PUNKi naštěstí ví, jak to tu chodí, takže po pár telefonátech máme zajištěn národní park Chitwan, dopravu i nosiče a průvodce do hor. Vše dopadá ke spokojenosti obou stran. Kromě jídla a spaní v horách a hotelu v Káthmándú platíme 382 USD. Dipák si hromadu dolarů několikrát přepočítá a pak jdeme do nedaleké restaurace na Mo: mo. Já si dávám kuřecí, Gina chilli. Jsou to takové plněné taštičky s omáčkou a zeleninou. K tomu pivo Everest. Kupodivu dobré, v 0,65 lahvi. Pivo stojí téměř 100,- Kč. Skoro 2x tolik než jídlo, ale jídlo je skutečně levné.
Po obědě nasedáme do pro nás levných taxíků a jedeme na jedno z nejposvátnějších míst v Káthmándú – hinduistického chrámu s kremačním místem na břehu řeky Bágmatí. Chrám je zasvěcen bohu Šivovi a patří mezi památky UNESCO. Celý komplex funguje jako krematorium pod širým nebem. Zemřelí jsou tu spalováni podél břehu řeky na speciálních pohřebních stupních zvaných gháty. Jejich popel spolu se zbytky kostí je nakonec vhozen do řeky Bágmatí. Podle místní tradice je ideální, když je těžce nemocná osoba převezena těsně před smrtí do chrámu Pašupatináth a tam uložena na břehu řeky tak, aby měla paty ponořené ve vodě. Duše člověka totiž v okamžiku smrti opouští tělo právě skrze paty a tímto způsobem se ihned ocitne v posvátné vodě, na cestě do Gangy. Kremace v Pašupatináthu je nákladná a mohou si ji dovolit jen bohatší rodiny.
Na druhém břehu řeky v kopci se rozkládá posvátný háj Pašupati s množstvím malých chrámků zasvěcených bohům. Je zde také kolonie dost otravných opic.
Opouštíme chrám a přesouváme se taxíkem k další památce UNESCO, k chrámu Boudhanath Stúpa. Je to jedna z největších kruhových stúp na světě. Oči, které pohlížejí do všech světových stran jsou prý oči samotného Buddhy. Leží na starověké obchodní cestě z Tibetu do Káthmándského údolí. Po zemětřesení v roce 2015 byla celá opravena a znovu otevřena zhruba po roce. Oprava stála 2,1 mil. USD a více než 30 kg zlata.
Než chrám obejdeme, je už docela tma a vracíme se k hotelu, kde si v sousední restauraci Buddha Garden dáváme večeři a těšíme se na cestu na úpatí velehor do Pokhary.
Pokhara
V neděli vstáváme brzy. Sbalíme se, přefiltrujeme vodu a v 7:40 odjíždíme dodávkou do Pokhary. Cesta dlouhá 140 km nám trvá asi 9 hodin. Postupně poznáváme další nepsaná pravidla dopravy. Do zatáček se troubí. To aby proti vám někdo nepředjížděl. Když nestíháte předjet musíte blikat a troubit. Protijedoucí auto zpomalí. Zařazujete se zpravidla tak metr před protijedoucím vozidlem. Sem tam se tudy stačí ještě protáhnout motorka. Silnice je stále rozbitá. Jede se nahoru a dolů v horách. Cestou se stavujeme na snídani. Dáváme si výborné koblihy, kafe a čaj. Dokonce i evropské záchody tady mají. S jídlem není vůbec žádný problém. Všude je voňavé a chutné. Akorát ty stánky z trubek a vlnitého plechu trochu odrazují. Ale zvykáme si. Na oběd se stavujeme v obdobné restauraci, kde je jídlo za jednotnou cenu 500 rupií (asi 100,- Kč) a můžeme si naložit, co hrdlo ráčí. Máme rýži, hranolky, květák, kuřecí kousky a čočkovou polívku, která se používá jako omáčka do rýže. Konečně ochutnám čočku s rýží o které holky mluví už od Nového Zélandu. Ještě netušíme, že to bude naše oblíbené jídlo, kterému zde říkají Dalbath.
Po obědě pokračujeme v celkem veselé cestě. Potkáváme spoustu pomalovaných kamiónů, z kterých si řidiči dělají malé svatyně. V kabině mají sošky bůžků a na autě mají přivázané posvátné šátečky.
Konečně se před námi objevuje Pokhara. Projíždíme městem až k velkému jezeru. Nedaleko máme náš New United Hotel. Hezký, na místní poměry luxus. Bydlíme ve dvoulůžkových pokojích s koupelnou.
Ještě než se setmí vyrážíme k jezeru Phewa. Sedáme na lodičku která nás převáží na ostrov, kde se nachází chrám zasvěcený bohovi Barahi (Durga). Ostrov je plný mladých i starých turistů. Holky si zouvají boty a jdou se podívat dovnitř. Poklonily se božstvu a pak jim mnich dal červenou tečku na čelo. Venku si ještě zazvonily na zvonečky, které byly zavěšeny kolem celého chrámu.
Vracíme se na břeh, kde už začíná budhistický obřad se svíčkami, zpěvem a hlubokým troubením.
Cesta z Káthmándú byla dlouhá a tak už je tma. Jdeme na večeři. Nedaleko je pěkná restaurace, prakticky prázdná. Dávám si kachnu na červeném kari. Regina lososovou pizzu.
Cestou k hotelu prolézáme krámky. Kupujeme péřovou bundu, kterou Gina usmlouvá na 2500 rupií – 500 Kč. Ze zájmu si prohlížíme Osprey batoh, za který chtějí 900 Kč. Ale při bližším pohledu nacházíme jiné polstrováni, zipy i přezky. Objevujeme i hnědou čepici s čírem pro Sykyho, ale je malá a on potřebuje černo-bílou.
Na hotelu přebalujeme batohy, abychom zde mohli jeden nechat s věcmi, které do hor nebudeme potřebovat.
Cesta do Ghorepani
Konečně nám začne trek. Ráno vstáváme a ještě v pyžamu běžíme na balkon. Nad zeleným kopcem se tyčí ostrý ledový štít Machapuchare (v překladu rybí ocas) a další vrcholy patřící k pohoří Annapurna. Tak tam půjdeme. Kuchař nám dělá na snídani omeletu a sladkou kaši. Uskladňujeme batoh, co zůstává v Pokhaře a chystáme druhý, co nám nese nosič. Snad máme s sebou vše potřebné. Čekáme na džíp. Seznamujeme se s naším nepálským průvodcem Džanakem a našimi nosiči. O hodinu později přijíždí dodávka, do které se nakonec vejdeme my, nosiči i batohy. Silnice začíná prudce stoupat do hor a místy se z ní stává kamenitá cesta s množstvím výmolů. Moc nevěříme, že to autíčko projede. Ale indické a čínské vozy vydrží všechno. Cestou potkáváme poměrně nové stavební stroje, ale i ženy, které nabírají betonový písek do velkých košů a nosí je na silnici. Silnice je místy opravená, možná časem dostane i asfaltový povrch.
Cesta autem končí v Birethanti. Průvodce Džanak vyřizuje povolení do hor a můžeme vyrazit. Přecházíme řeku a po kamenech stoupáme mezi domečky do kopce. Přicházíme na prašnou cestu, po které pokračujeme dál. Cestu lemují bambusy, banánovníky a další subtropické rostlinstvo. Kolem je slyšet cikády nebo nějaký podobný hmyz. Pod námi teče horská řeka. Na protějším strmém kopci jsou roztroušeny obydlí a terasy s rýžovými políčky. Každou chvíli míjíme restauraci s ubytováním. V jedné se stavujeme. Naši průvodci jdou pomáhat do kuchyně a za chvíli máme čaj a slyšíme syčet papiňák. Kuřecí vývar máme za chvíli na stole. U další restaurace si všímám pobíhajících kuřat. Kuřecí zde dostanete určitě čerstvé. Z prašné cesty odbočujeme na kamenné schody po kterých stoupá cesta až do našeho dnešního ubytování. Tikhe Dhunga leží ve výšce 1540 m n.m. Stále jsou kolem nás bambusy a banány. Čekáme spartánské ubytování, ale mile nás překvapují. Malé dvoulůžkové pokojíčky s povlečením, teplá sprcha a dokonce splachovací záchod. Dokonce i wifi s internetem. Rychle se stmívá a za chvíli sedíme na večeři. Už v bundách. Ochlazuje se. Dáváme si čaj a ochutnáváme lokální víno. Je to teplý nápoj z rýže. Spíš to chutná jako slabá okouřená pálenka. Deci tohoto skvělého nápoje je nad mé síly. Večeřím smažené brambory se sýrem. Vypadá to jako takový bramborovo-zeleninový bramborák posypaný sýrem. Ostatní mají většinou Dalbath. Jídlo na kterém se dá přežít celý trek. Skládá se z čočkové polévky, rýže, kuřecího masa, brambor a zeleniny. Pointa tohoto jídla je v tom, že vám chodí přidávat dokud nepuknete. Je to v ceně Dalbathu.
PUNKi vyzkouší pár nepálských vět. Nepálci rozumí a jsou potěšeni. Je po 8 hodině a jdeme se uložit do našich dřevěných pokojíčků. Spím jen ve vložce do spacáku přikrytý peřinou. V pokojíku se samozřejmě netopí.
Ráno snídáme v 7:30, odcházíme o hodinu později. Jdeme směr Ghorepani. Pomalu stoupáme po kamenných schodech. Musíme se dostat přes hřeben, který nám kryje výhled na pohoří Annapurna. Jen co vyrazíme zjišťuji, že budu muset vyhledat toaletu v nějaké ubytovně podél cesty. Nakonec za 30 rupií mohu použít skutečně autentický turecký záchod hned vedle hnojiště. Dopadne to dobře a teď už věřím, že dorazím i do ABC – Annapurna Base Campu. Už mne může překvapit jen Yetti.
Pokračujeme po schodech výš a výš. Cestou na nás vykoukne Jižní Annapurna, jako malá ochutnávka toho, co nás čeká. Uvidíme, kde nás čeká svačina. Schody stále stoupají mezi domky. Většina jich nabízí jídlo i ubytování. Nakonec nás překvapí moderní asi 4 patrový hotel. Posadíme se na střeše hotelu a objednáváme si kafe, čokoládu a nějaké zákusky. V těchto špatně dostupných místech nelze čekat žádné speciality. I když snickerska v listovém těstě je také speciální. A navíc dobrá.
Jdeme dál, potkáváme pasáčky koz, které ženou kozy prý do Pokhary na trh. Cesta vede údolím, někdy i chvíli po cestě a ne po schodech. Kolem nás stále prales a sem tam potůček. Po 8 hodinách konečně procházíme branou Ghorepani. Průvodce Džanak oznamuje policii náš příchod a my pokračujeme přes celou vesnici až na kopec, jak jinak, kde je velký hotel. Teprve u hotelu se nám otvírá pohled na Dhaulagiri (8172 m n.m.), Nhilgiri (7061 m n.m.), Annapurnu I. (8091 m n.m.), Annapurnu South (7219 m n.m.) a Machapuchare (6993 m n.m.). Slunce pomalu zachází a hory jsou krásně nasvícené. Máme pokoj s výhledem na hory a je to krása. Dáváme si sprchu a jdeme do jídelny na večeři. Opečeně brambory s omeletou jsou výborné. Večer končíme u kamen s místní mládeží která hraje na kytaru místní i světové hity. Ráno nás čeká brzký budíček a výstup na Poon Hill, kde si počkáme na východ slunce.
Poon Hill a cesta do Tadapani
Budík na mobilu nás probouzí ve 4:30. Dáme si jen černý čaj, pořádně se oblečeme, venku je kolem 0, a vybaveni čelovkami ve 4:50 vyrážíme. Vystoupáme 350 m po 2200 schodech za 55 minut. Zaplatíme po cestě 100 rupií (20,- Kč). Ale nakonec stojíme na Poon Hill ve výšce 3200 m n.m. a čekáme na slunce. Dhaulagiri a Annapurny máme jako na dlani. Na kopci je s námi asi stovka dalších turistů.
Slunce vychází za Machapuchare chvíli po šesté hodině. Postupně začíná osvětlovat vrcholky velehor. Venku je zima, máme péřovku i větrovku, ale to nám nevadí. Všichni sledují, jak hory vystupují ze stínu. Jakmile vyleze sluníčko, začíná se rychle oteplovat. Nakonec jsou celé hory nasvícené sluncem a my vyrážíme dolů. Zase 2200 schodů, ale jde to rychleji. V hotelu si dáváme ke snídani oblíbenou ovesnou kaši, tentokrát vylepšenou medem, hrozinkami a chia semínky.
Venku rozložily babky náramky a další cetky. Holky s nimi smlouvají a získávají náramky za určitě dobrou cenu. Kolem půl desáté vyrážíme na opačnou stranu než brzy ráno. Samozřejmě do kopce a zase po schodech. Vystoupáme opět do výšky hodně přes 3000 m n.m. Velehory máme stále krásně na dohled. Pokračujeme v podstatě po hřebenové cestě chvíli nahoru, chvíli dolů. Cesta už je spíše hlinitá. Jdeme rododendronovým lesem. Nejsou to žádné malé keříky, ale stromy vysoké i 10 metrů. Na jaře, když kvetou, to musí být krása. Sem tam jsou v lese i borovice a jedle. A mezi stromy můžeme stále sledovat Dhaulagiri, Annapurny a Machapuchare, které vidíme za korunami stromů. Na druhou stranu do vnitrozemí je vidět naše včerejší putování.
Začínáme klesat do údolí. Sem tam po schodech, ale spíš po kořenech rododendronů. Procházíme vesnicí a pokračujeme stále dolů podél říčky. Je na ní spousta malých vodopádů a podle toho vypadá i cesta. Jde strmě dolů. V jednom místě vidíme na skále tlupu bílých opic s černým obličejem. Nepálci jim říkají horské opice. Správný název je Langur šedý. Patří mezi kočkodany. Na rozdíl od opic ve městě se lidí bojí a zachovávají si bezpečnou vzdálenost. O kus dál je v říčce betonová hrázka, která jímá vodu do potrubí pro vesnici o kus níž.
V půl druhé si dáváme oběd. Příprava jídla trvá asi hodinu a tak si můžeme odpočinout. Po obědě přecházíme hluboké údolí. Nejprve scházíme asi 200 výškových metrů po strmých schodech. Potkáváme tady koně kteří se ženou dolů. Ale za chvíli je Nepálec s bičem žene zase zpátky nahoru. Mají zvoneček, aby chodci stihli uhnout z cesty. Za chvíli jde kůň s nejspíš japonským turistou na zádech. Po strmých schodech, se kterými místy bojujeme i my, se mu vůbec nechce. Nakonec turista musí pěšky, ale kůň bojuje se schody i sám. Konečně jsme dole. Přecházíme most přes říčku, kde Nepálci zpevňují břeh gabiony. Ručně rozbíjí velké kameny z řeky. Za mostem nás čeká opět strmá cesta nahoru. Někde jsou schody, někde jen kameny a kořeny. Cestou potkáváme další opice. Je to tady vlhký subtropický prales, kde se jim líbí.
Během dne jsme dvakrát vystoupali do výšky 3200 m n.m. a pak klesli až na 2100 m n.m. na dně údolí. Závěrečné stoupání končí ve výšce 2700 m n.m, kde je naše další ubytování ve vesnici Tadapani. Očekáváme horší ubytování, ale teplá sprcha a splachovací záchod nás překvapuje. Sprcha má sice teplou a studenou vodu, ale každá teče z jiné sprchy. Sprchy jsou od sebe tak daleko, že se proudy vody sotva setkají. Nakonec to řešíme nálevkou, do které si vodu namixujeme a poléváme se.
Po sprše se jdeme ohřát do jídelny, kde se topí v kamnech. Pokojíky žádné topení nemají. Za chvíli přichází PUNKi s holkami. Na pokoji už něco popili. Objednává nám dvě placatky Khukri rumu. Není tak strašný a s colou docela dobrý. Za chvili jde pro dalši dvě.
Chomrong a Himalaya Hotel
Je čtvrtek. Gině je špatně. Spíše než z alkoholu to vypadá z nedostatku energie. Řešíme, co budeme dělat. Nakonec se jen odloží odchod. Gině pomůže tyčinka Mars a v 10 hodin jsme zase na cestě a míříme do Chomrongu. Cesta klesá lesem a pak klesá ještě víc dolů do údolí k řece podél políček s fazolemi a prosem.
Na jednom potkáváme oráče s vodními buvoly a jednoduchým pluhem. Vzpomeneme na Přemysla a pokračujeme strmě dolů. Nahoru to musí být deprimující. Jsme rádi, že tudy nahoru nepůjdeme. Kopec je strmý a nekonečný. Kamenité řečiště přeházíme po kovovém lanovém mostě. Most je jen pár let starý, tak je to v pohodě. Vedle jsou vidět zbytky původního provazového mostu. To by byl jiný adrenalin. Těšíme se na pohodlnou pěšinu, kterou jsme viděli z protějšího kopce.
Hned na začátku jsme vyvedeni z omylu. Od mostu stoupáme strmě nahoru. Ale nakonec se přece jenom dostáváme na pěšinu. Ale je vždy jen chvíli a pak následují schody zpravidla nahoru. Procházíme obydlenou oblastí s malými políčky. Před zastávkou na oběd přecházíme ještě jeden nový lanový most. Říčka teče hluboko pod námi.
Po obědě se ráz cesty nemění. Chvíli po vrstevnici a pak schody nahoru. Cestou míjíme asi rekreační středisko s oploceným hřištěm a dřevěným ruským kolem. Na konstrukci jsou upevněné 4 jednoduché houpačky. Pohon samozřejmě ruční. Cestou potkáváme další koně a krávy, které se pasou na políčkách a postávají na cestě. Nechávají nás projít. Přicházíme do Chomrongu asi v 17:15. Nadmořská výška 2170 m. Klesli jsme asi o 500 m. Ubytování máme super. Pokoj s koupelnou a záchodem. Pokoj je z hliníkových profilů. Na ještě neodstraněných fóliích je made in India. Drobné nedostatky, že v koupelně je sprcha, ale není tam umyvadlo a že při sprchování cákáte na záchod, nás už vůbec nepřekvapují. Hotel má i terasu, ze které v dálce na protějším svahu vidíme zítřejší putování.
Na večeři si dávám kuřecí polévku s rýží, ale tentokrát se jim kuřecí moc nepovedlo.
Bavíme se s Džanakem, jak to tady mají děti se školou. Překvapuje nás, že bohatší děti jsou od 6 let v Pokhaře na internátu a domů se dostanou 1x za 3 až 6 měsíců. Chudší děti chodí do školy denně i 3 hodiny. Ještě chvíli učím holky kostky a jdeme spát.
K páteční snídani je opět obvyklá kaše. Dáváme si tam med a rozinky. Na střeše ubytování si fotíme Machapuchare a vyrážíme. Nejprve nahoru, abychom pak mohli sejít až dolů do údolí k řece. Cestou si kupujeme banány. Mají tam také koláče a koblihy, ale odoláme. Těšíme se, že až půjdeme zpátky, tak to bude sladká tečka po strmém stoupání od řeky. Řeku překonáme po dlouhém lanovém mostu. A pak už v podstatě celý den stoupáme rovnoměrně vzhůru až do 2900 m n.m. Jdeme kolem hory a po úbočí údolím nahoru. Po pravé straně se nad námi tyčí Machapuchare.
Oběd si dáváme ve vesnici Bamboo, kde budeme mít nocleh cestou dolů. Dáváme si pizzu. Já s tuňákem, Gina s oregánem. Pokračujeme dál. Stále přes potůčky cestičkou s kameny. Před Himalaya Hotel sledujeme obrovský vodopád. Je už zamlženo. Stoupáme do prudkého svahu. Stále jen v triku. Stoupání je brutální. Do dnešního cíle přicházíme chvíli po 17. hodině. Ubytovaní jsme opět v malé komůrce. Máme tam dvoulůžko a dvě postele. Spíme v pokoji sami dva, takže místa máme dost. Ve vedlejším domku je teplá sprcha a turecký záchod.
K večeři si dáváme bramborovou polévku. Ale jsou to jen brambory a voda. Doobjednáváme si strouhaný sýr a Gina má v zásobě česnek. Ještě pořádně osolit a dá se to jíst. Na pokoj si bereme dva tousty a krájíme si k nim uherák, který si vezeme z domova.
Jsme rádi, že jsme dohnali asi 2 hodinovou ztrátu. Včera jsme měli dojít až do Sinowy, ale skončili jsme v Chomrongu. Himalaya Hotel je již podle plánu. Jsme ve výšce asi 2900 m n.m.
ABC – Annapurna Base Camp
Je sobota. Čeká nás poslední úsek do cíle našeho treku – Annapurna Base Campu. Vycházíme v 8:35. Jdeme do Deureli. Je jasno, ale jdeme nad řekou v hlubokém údolí, takže nám sem ještě slunce nesvítí a je docela zima. Postupně s přibývajícími metry se zahříváme a sundaváme vrstvy oblečení. Míjíme velkou jeskyni Hinku. Je to spíše převis. Je zde další tlupa horských opic, které jsou všude kolem jeskyně. Jdeme po svahu hory Hiunchuli (6441 m n.m.), z které padají do údolí menší či větší vodopády.
Cestou nás doprovází výhled na Machapuchare, kterou máme po pravé ruce a Gangapurnu (7455 m n.m.), která se objevuje na konci údolí před námi. Kolem půl jedenácté procházíme vesničkou Deureli ve výšce 3200 m n.m. Údolím létají vrtulníky do ABC.
Kolem půl druhé přicházíme k MBC – Machapuchare Base Campu. Výška 3700 m n.m. Na chodníku před campem vidíme směrovku ABC PUNK, která nám říká, že máme pokračovat směr ABC a nezastavovat. Je nám to divné, už je čas na oběd a do ABC je to ještě kus cesty. Před námi vidíme Annapurnu, za námi se tyčí Machapuchare. Ujdeme asi 300 metrů a objevuje se před námi nová restaurace s ubytováním a stanicí horské služby před kterou stojí vrtulnik. Dávám si pizzu s tuňákem. Za chvíli nakládají vrtulník a koukáme jak letí dolů do údolí. Do ABC nám zbývají asi 2 hodiny chůze.
Jdeme po cestičce, ze začátku stoupá rychle, pak už jen pozvolna. Kolem je jen tráva a velké kameny. Celou cestu sledujeme potok. Za horizontem už vidíme cíl naší cesty. Ale trvá ještě hodinu, než k němu dojdeme. Mírně mne pobolívá hlava. Stejně jako na Poon Hill, ale tady mi to začalo o 600 m výše. Před branou z posvátných praporků do ABC se fotíme. Na pozadí máme Annapurnu South, kterou spojuje hřeben s Annapurnou I. Na druhé straně nad údolím, kterým jsme přišli se ční Machapuchare. Je krásně nasvícená sluncem. V campu už je stín. Velehory sluníčko zakrývají.
Jsme ve výšce 4130 m. Jdeme se ubytovat. Džanak nás vede kolem nové budovy, ale nezastavuje. Za budovou je plechová bouda. Nevěříme, ale je to pravda. Vevnitř jsou 3 dvoupostele. Bydlíme tam s Jitkou a Monikou. Uvnitř to vypadá líp než z venku. Nakonec je to jedno. Pokojíky jsou zde všude malé a jsou v nich jen postele. Venku klesá teplota k nule. Uvidíme, kolik bude ráno.
Jdeme na večeři. V jídelně sedí asi 25 lidí. Přišli jsme pozdě, tak jsme v pořadí. Dávám si česnečku s čínskými rohožkovými nudlemi.
Spím v podvlíkačkách, ponožkách a termotriku. Ale 300 spacák a termovložka do spacáku nestačí. Oblékám si ještě péřovku a už je to dobrý. V noci je několik stupňů pod nulou.
Ráno vstáváme v šest. Venku je zima. Na zemi je jinovatka. Čekáme na východ slunce a fotíme. Začínají létat vrtulníky, které sem vozí líné turisty. Snažím se vyfotit vrtulník před Annapurnou, ale moc se mi to nedaří. Po startu se rychle otáčí a padá do údolí.
Před devátou vyrážíme na cestu dolů do údolí. Ještě foto u vstupní brány a už jdeme směr M.B.C. Jsme tam za necelou hodinu. Dolů to jde rychle. Pokračujeme směr Deureli. Míjíme ledovec, na kterém se minulý týden fotili 3 turisté. Led se s nimi propadl a jeden to nepřežil. V Deureli si dáváme jen colu a jdeme do Himalaya Hotel, odkud jsme vycházeli včera. To co nám včera trvalo nahoru asi 8 hodin bez obědu, jsme sešli za čtyři a půl hodiny.
Na oběd si objednáváme pizzu a pokračujeme do Bamboo, kde máme ubytování. Jdeme po příjemné cestičce, sem tam proložené schody. Kolem nás je prales. Překonáváme říčky po lávkách z kůlů.
V Bamboo jsme před 17. hodinou. Zase bydlíme v plechové kůlně. Má dva pokoje. My a Jitka jsme v třílůžkovém pokoji, ostatní v pětilůžkovém. Koupelnu s teplou vodou a turecký záchod v jednom máme naproti. Jsme ve výšce 2300 m n.m. Během dne jsme klesli o 1830 m.
Chomrong, termály a Pokhara
Je pondělí, 8. den treku. Z Bamboo odcházíme asi v půl deváté. Obloha je trochu zamračená, ale jakmile vyleze sluníčko, tak je to stále na tričko. Chvíli stoupáme do kopce, abychom pak klesali až do Sinuwy a pak dále do údolí k provazovému mostu. Za mostem nás čeká dlouhý výstup do Chomrongu. Všichni si dobře pamatují, jak jsme šli dolů a říkali jsme si, že to nahoru bude hrůza. Nakonec těch 2300 schodů vyšlapeme asi za hodinu. Odměnou nám je Germany bakery, kde si dáváme cappuccino a croissant a laté a dort. Pokračujeme ještě kousek výš do místa našeho dřívějšího ubytováni. Oběd si dáváme na terase, ale Annapurna a Machapuchare jsou v mracích.
Z Chomrongu prudce klesáme do údolí do Jhinu Danda. Na strmých schodech potkáváme karavanu asi 30 koní, kteří nesou zásoby do hor. Ve vesnici, kde jsme ubytovaní, si necháváme věci a jdeme se vykoupat dolů k řece do termálních pramenů. Teplá voda je krásně čistá. Nepálští kluci si vzali pivo, tak si dáme taky loka. Zpět nahoru jdeme asi tři čtvrtě hodiny a jsme zpocení skoro stejně jako před teplou lázní. Při večeři vybíráme peníze na džípy, které nás zítra odvezou do Pokhary a taky něco na přilepšenou pro průvodce Džanaka a nosiče.
Po snídani scházíme dolů do údolí. Potřebujeme se dostat přes řeku do Matkyu, kde nás má naložit džíp. Údolí přecházíme po nejdelším lanovém mostě v Nepálu. Měří 287 m a nad řekou je pěkně vysoko. Chodí přes něj i muly s nákladem. Nevím, jak je to naučili. Za mostem jdeme chvíli do kopce až narazíme na silnici. Tedy širokou, kamenitou, prašnou cestu, po které může projet auto. Po ní scházíme do Matkyu. Místo džípů na nás čeká horský autobus. Samozřejmě pomalovaný. Po horské cestě jedeme asi 2 hodiny. Na jedné straně stále strmý sráz. Sem tam přejedeme nějaký brod. Jedeme pomalu a autobus se kymácí ze strany na stranu. Některé zatáčky nad srázem jsou pro silné nervy.
Dojedeme do Birethanti, odkud jsme před 9-ti dny vyráželi pěšky. Horská cesta se mění na silnici. Místy v tom však není rozdíl. Asi za další 2 hodiny přijíždíme do Pokhary. Cestou potkáváme nastrojená děvčata a chlapce s věncem z květů afrikánů kolem krku. Slaví se Svátek světel. Trvá tři dny. Chodí se koledovat, muži dostávají od sester květinový věnec a na oplátku muži dávají ženám dárky. Třeba šaty. A všude se slaví.
Vracíme se do stejného hotelu. Máme i stejný pokoj. Jdeme se rozloučit s nepálskými nosiči do nedaleké domácí hospůdky. Paní vyběhne na ulici a za chvíli nám nese krabici plnou piv. Jako předkrm máme kousky masa z buvola s pálivou omáčkou. K hlavními jídlu nám připravuje Dalbath. Jak jinak. Rozloučíme se s nosiči a jdeme se podívat do krámků podél ulice po nějakých dárcích. Ulice žije svátkem. Na rohu je hudební krámek a hraje nepalské písně. Asi hned tak neusneme.
Národní park Chitwan
Středeční ráno a opět brzký budíček v šest ráno. Rychle všechno balíme a vyrážíme pěšky na turistický autobus na nádraží, které je asi 2 km daleko. Nádraží se pozná podle množství autobusů stojících na plácku plném prachu. Ovšem je zde i bufet a záchody. Batohy nám nahází do zavazadlového prostoru plného prachu. Ale sedadla jsou pro nás příjemná. Sedíme s Ginou v první řadě. Můžeme tak sledovat dopravní chaos před námi. Autobus odjíždí asi s 20 minutovým zpožděním, což nikoho nevzrušuje.
Po Pokhaře průvodčí vykřikuje na každou skupinku lidí u silnice název koncové stanice – Chitwan. Když někdo mávne, autobus zastaví a nabere cestujíci. Stejně tak je to s vystupováním. Stačí říci průvodčímu a autobus zastaví kdekoliv. Silnice za městem se lepší, ale rychlost je stále mezi 20 a 40 km/h.
Cestou zastavujeme na záchod a na jídlo. Dáváme si nudle v docela příjemné restauraci obklopené květinami a keříky. Pod nohama nám volně běhají domácí králíci. Pokračujeme v cestě podél řeky. Do Chitwanu přijíždíme po 13. hodině. Bydlíme v hezké lodge s koupelnou a klimatizací. Venku je 29 stupňů.
Po příjezdu máme oběd. Zeleninovou polévku, zeleninové závitky s hranolky a vařenou zeleninou a na závěr jogurt s ovocem. Jdeme se projít po obchodech, ale nic nás nezaujme. Kvalita je horší než v Pokhaře.
Před večeří se jdeme podívat k řece. Na protějším břehu se válí velký krokodýl a o kus dál v řece si lenoší nosorožec. Jenže venku se už docela setmělo a tak není moc vidět. Snad to bude zítra lepší. V restauraci na břehu si dáváme pivo Tuborg a pak jdeme na taneční vystoupení chlapců a dívek s bubínky a klacky. Je to zajímavé. Na večeři máme Dalbath. Na ten už jsme zvyklí z hor.
Ráno v sedm hodin už sedíme u stolu a čekáme na snídani – vaječnou omeletu, palačinku, tousty a džem. Po snídani vyrážíme k řece. Nasedáme do vydlabané lodě asi pro 15 lidí a plujeme po řece mezi krokodýly. Pár jich vidíme. Zpět jdeme pralesem pěšky. Můžeme prý potkat tygra nebo nosorožce. Před nosorožcem se máme schovat za strom. Co máme dělat s tygrem nevíme. Nakonec vidíme stádo jelenů, termitiště, bahniště, kde prý bývá nosorožec a stopy tygra. Žije jich tady skoro stovka. Jeden má teritorium 20 čtverečních km a pravidelně ho celé prochází. Končíme u ochočených slonů. Jitka s Jarčou si nechají čechrat vlasy chobotem.
Po obědě jedeme džípem na safari. Ale nejdřív nás musí převézt lodí přes řeku. Je to obdobná loď, jako ráno po řece, akorát už je z laminátu. Z džípu koukáme do pralesa, jestli nezahlédneme nějaké zvíře. Ale tráva kolem nás je až 6 m vysoká, tak to není zrovna na velký rozhled. Nakonec vidíme aspoň krokodýly a nějaké ptáčky. Stavujeme se v chovné stanici gaviálů. Vypouštějí je odsud do přírody. Máme štěstí, zrovna je krmí rybami. Jezdíme pralesem asi 4 hodiny a žádného nosorožce, natož tygra nevidíme. Škoda. K řece se vracíme už skoro za tmy.
Večeříme tomatovou polévku, těstoviny, kuřecí, brambory a zeleninu. A jako zákusek puding. Venku přišla skupina mladých a hraje a tancuje. Nevíme, jestli je to náhoda nebo to majitel objednal pro nás. Po chvíli dvorek opouštějí a jdou k dalšímu hotelu. A my jdeme spát.
Zpět v Káthmándú, Bhaktapur
Je pátek a my opět vstáváme brzy. Rychle se nasnídáme a v 7:30 odjíždíme na autobusové nádraží. Což je plácek kolem stromu na kraji městečka. Odjíždíme asi o hodinu později. Jízdní řád tu není moc pevný. Cesta do Káthmándú je bez větších potíží, akorát dlouhá. I když na kilometry je to jen něco přes 100 km. Cestou 3x zastavujeme na toaletu a nějaké jídlo.
V hlavním městě jsme po 15. hodině. Autobus končí někde na hlavní ulici a k hotelu Lhasa nás vezou taxi. Taxíky jsou malé, sotva pro 4 cestující. Batohy musí na střechu. Máme i stejné pokoje. Odkládáme bágly ve stejném pokoji jako po příletu a jdeme se najíst do vedlejší restaurace Buddha Garden. Sedíme ve vnitrobloku pod pomelem. Dávám si kuře Stroganoff s rýží. Je to nepálská verze. Kuře tam je a rýže taky.
Po jídle vyrážíme nakupovat. Jdeme naší ulicí, proplétáme se mezi motorkami a koukáme, co kde mají. Asi nejzajímavější jsou stánky s kořením a zeleninou. Na náměstíčku je velký chrám. Místní se u něj zastavují, pomodlí se a cinknou si na zavěšené zvonky.
Večer se jdeme podívat na královský palác na náměstí Durbar. Je zde muzeum a kolem několik chrámů. Bohužel v dubnu 2015 město postihlo velké zemětřesení a památky jsou z důvodu bezpečnosti nepřístupné. Opravy zde postupují velmi pomalu. Cestou zpátky k hotelu už je většina krámků zavřená, prodejci mají své zboží uklizené a na ulici zůstává jen spousta odpadků. Regina se jde podívat na palác za světla druhý den ráno a překvapivě všechny odpadky jsou uklizené a odvezené.
Ráno v sobotu Dáša, Světlana, Jitka a Monika vstávají před pátou a jedou na letiště na vyhlídkový let k Everestu. Letadlo je asi pro 40 lidí, každý sedí u okýnka. Letí se jen k pohoří. Everest sledují z dálky. Za 200 USD to zas takový zážitek není. Ale holky se vracejí spokojené.
Dopoledne všichni odjíždíme do 13 km vzdáleného Bhaktapuru, kde je krásné chrámové náměstí se stejným názvem jako v Káthmándú – Durbar. Bylo tu sídlo Bhaktapurského království. Některé památky už jsou po rekonstrukci. Procházíme se mezi chrámy a zjišťujeme, že celá oblast, která je památkou UNESCO jsou vlastně 4 náměstí – Durbar, Taumadhi, Dattatreya a Pottery. Dáváme si kafe a čaj v restauraci na střeše jedné z okolních budov a sledujeme ruch na náměstí pod námi.
Po půl druhé se vracíme k hotelu do Káthmándú a jdeme do nedaleké čínské restaurace na nudle. Já si dávám nudle s vepřovým masem – moc dobré, ostatní nudle se zeleninou – pálivé a né moc dobré. Je to čína se vším všudy. Nemají anglické menu a ani dost vidliček. Snažím se jíst nudle hůlkami a docela se mi to daří.
Po jídle jdeme zase nakupovat. Seženeme péřovku, krásný přehoz na postel a nějaké čaje. Vracíme se na hotel, balíme si věci a kolem 19. hod jedeme k k majiteli cestovky Dipákovi na večeři. Má pro nás 6 piv – jsou větší než u nás 0,65 l. Proč zrovna takový objem nikdo nedokáže říci. Dipák pořád mluví o tom, že ty piva musíme vypít. Netuší, že to pro nás není tak těžká práce. Za chvíli posílá kluky pro další karton.
Na večeři máme Dalbath. Povídáme si o všem možném, dojde i na hudbu a tanec. Oba, Dipák i jeho manželka jsou milí. Je tam s námi i Džanak, který nám vysvětluje, jak je to se zkouškami na průvodce a další zajímavé věci. V deset máme druhou večeři – opět Dalbath a to už je na nás doopravdy dost. Do hotelu se vracíme před 11 hodinou.
Letíme přes Dubaj domů
Poslední nedělní ráno v Nepálu vstáváme opět brzy. Odlétáme sice až v 9 hodin, ale nevíme, jaká bude doprava na letiště. Nakonec je to bez problémů. Odbavení chvíli trvá, nikdo tady nespěchá. Letíme opět s fly Dubai. Tentokrát dostáváme na palubě čtvrt litru vody místo jedné deci, kterou jsme dostali cestou sem. Ale jsme už vybaveni přefiltrovanou vodou ve velké petce.
Přeletíme hory a přes Pákistán, Irán a Perský záliv se dostáváme asi po čtyři a půl hodině do Dubaje. Je den a málo mraků, tak můžeme sledovat krajinu pod námi. Před Dubají nás překvapuje rozeklané pobřeží s vysokými kopci a zálivy. A pak už vidíme upravenou poušť, kde umělé kanály tvoří obrazce, velké mimoúrovňové křižovatky v poušti a nakonec i v dálce zamlžené mrakodrapy s tyčící se věží Burj Khalifa.
Na přestup máme čas jen 4 hodiny. Autobus nás dlouhé minuty veze kolem celého letiště k druhému terminálu. Ven nemá cenu jít, tak procházíme obchody a koukáme, co tu mají hezkého. Třeba 39 let starou whisky k 39. výročí – nevíme čeho. Cena pouhých 10.000,- USD. Nutno dodat, že mají vystavenou pouze jednu láhev za bezpečnostním sklem. K jídlu si dáváme zapečenou bagetu a kafe a pomalu hledáme, který gate je náš. Je jich na tomto terminálu skoro 100. Z letištní haly koukám na startující obří letadla pomalované reklamou na EXPO 2020, které zde příští rok na podzim začíná.
Odlétáme se zapadajícím sluncem a přes Írán, Turecko, Černé moře, Rumunsko a Maďarsko jsme kolem desáté večer nad Ruzyňským letištěm. Z 35 stupňů v Dubaji jsme za 6 hodin v Praze přivítáni deštěm a zimou.
