Itálie, 2. – 17. července 2022
Sobota – Lago di Garda
Na začátku prázdnin vyrážíme na MS veteránů v orientačním běhu do italského Gargana. A těšíme se, jak si užijeme náš nový mobilní domov, kterému jsme zatím nedali žádné jméno. Zatím je to Viano, jak ho pojmenoval už dávno výrobce a vypadá to, že to tak zůstane, dokud se nestane něco zvláštního, co by mu nějakou přezdívku přineslo. Vyjíždíme z Jankova, kde doplňujeme vodu a rovnáme věci v autě, aby zbytečně nepřekážely a byly v případě potřeby po ruce.
Na Dolním Dvořišti potřebujeme koupit dálniční známku, ale první benzinka je obsypaná auty. Naštěstí u bývalého Duty free je volno a známky kupujeme tam i zpět. Vracíme se až za 14 dní, tak jedna nestačí. Cesta do Linze je dnes již skoro celá po dálnici. Především díky tunelům, kterých přibylo několik. Z Linze pokračujeme po A1 na Salzburg za kterým si na chvíli odskočíme do Německa po A8. Do Rakouska se vracíme před Kufsteinem. Pokračujeme kolem Innsbrucku k Brennerskému průsmyku. Tady už je kus dálnice placené i v Rakousku. Cesta je dobrá, s výjimkou zdržení kvůli nehodě na dálnici. Waze nás vede oklikou, protože dálnice stojí.
Za Brennerem jsme už v Itálii. Venku teplota stoupá přes 30 stupňů a Gina už klimatizaci úplně nezatracuje. Dnešní cíl je dojet k jezeru Lago di Garda. Dálnice A22 vede přes Bolzano a Trento na jih. Konečně sjíždíme na sjezdu Rovereto. Platíme mýto a sledujeme směrovky, abychom nenajeli zpět směr Rakousko. Docela se to tady motá. Ale povedlo se. Za chvíli projíždíme dva tunely a před námi se rozprostírá dlouhé jezero v horách.
Sjíždíme dolů k jezeru a pokračujeme po východním pobřeží. Ubytování domluvené nemáme, ale kempů je zde podle mapy dostatek. Camping Azzurro ve vesničce Malcesine má na terasách obytná auta, tak tam zajíždíme. Není tady žádné parkoviště. Vyjedeme na terasu a tam objevujeme volné místo. Zaparkujeme na stání 14 a jdeme se zeptat, zda mají volno. Máme štěstí, 14 je poslední neobsazené stání. Platíme 35€ a máme kde první noc bydlet.
Stání je trochu z kopce. Podkládáme přední kola dlaždicemi, které jsou tady připravené. Tady máme ještě ve výbavě nedostatek. Chtělo by to mít nájezdy. Příště nemusí být nic na podložení k dispozici. Rozložíme spaní a jdeme k vodě.
Gardské jezero je největší italské jezero, které se nachází na severu země mezi Alpami a Pádskou nížinou v regionech Tridentsko – Horní Adiže, Veneto a Lombardie, do nichž náleží také ze správního hlediska. Jezero bylo vytvořeno po poslední době ledové Adižským ledovcem (Etschgletscher), jehož stopy se ještě dnes velmi výrazně zachovaly. Severní úzká a dlouhá část jezera připomíná fjord, který obklopují hřbety až 2000 m vysoké. Jižní širší část je tvořena morénovými zbytky. Jezero má rozlohu 369,98 km². Je dlouhé 51,6 km a široké 17,2 km. Délka jeho břehu je 158,4 km. Průměrnou hloubku má 136 m a maximální hloubku 346 m. Leží v nadmořské výšce 65 m. (Wikipedia)
Na kamínkové pláži, která je hned pod silnicí se ještě poslední turisté užívají paprsky zapadajícího slunce. Na vodě se houpou přivázané čluny a sem tam je vidět plachetnice nebo surf. Dlouhé a široké jezero je na plachtění ráj. A to nejen na vodě. Nad námi se objevují barevné padáky. Jdeme se podívat do městečka, kde se paraglidisti snaží přistát přesně na cíl nedaleko od břehu. Pravděpodobně startují na nedaleké hoře, kam vede lanovka. Cestou potkáváme Švédy s obytnými přívěsy, kteří asi marně shání ubytování. Vypadá to, že jsme měli štěstí.
Pomalu se stmívá. Vaříme si na večeři hrachovku, v recepci si necháme namíchat Aperol, není to úplně ono, ale barva je dobrá, a jdeme si ještě sednout k vodě. Venku je pořád teplo.
Neděle – Modena
Po probuzení si jdeme zaplavat do jezera. Voda je krásně čistá a na pláži jsou jen surfaři, kteří se učí na Hydrofoil surfu. Celé prkno je nad vodou. Pod vodou je kýl s křídýlky a pohon zajišťuje nafukovací křídlo, které surfař drží v ruce a natáčí ho k větru jako plachtu. Na první pohled to moc jednoduše na naučení nevypadá.
Máme ještě maliny z Jankova, tak snídáme kaši. A vyrážíme podél pobřeží na jih. Jde to pomalu, celé pobřeží je jedna velká riviéra. Nakonec se odpoutáme od jezera a jedeme po dálnici do Modeny. Venku je 40 stupňů. Klimatizace se fakt hodí. Pokračujeme po dálnici A22 kolem Verony a Mantovy do Modeny, města Enza Ferrariho. Motáme se Modenou a nakonec je před námi žluté muzeum. Za zdí jezdí vlak a v okolí je pár starých neudržovaných domů. Parkoviště je plné, ale jedno místo se těsně před námi uvolní.
Muzeum se skládá ze dvou budov. Původní budova je zrekonstruovaný rodný dům Enza Ferrariho a vedle něj stojí nová moderní budova podle projektu Jana Kaplického. Architekt ji navrhnul ve stylu krytu motoru Ferrari. Proto je střecha celá žlutá s naznačenými větracími otvory. Budova byla dokončena v roce 2012 a je to poslední dílo Kaplického. Nová budova je uvnitř pojatá jako jeden velký výstavní prostor, kde jsou vystaveny různé modely Ferrari. Hlavním záměrem muzea je však přiblížit život Enza Ferrariho.
Od muzea se jdeme podívat do města na katedrálu, ale slunce žhne. Raději se vracíme a pokračujeme směr Siena. Míjíme Bolognu a po dálnici RA3 se blížíme k Sieně. Na camp4night máme vybraný nový Stellplatz kousek před městem. Sjíždíme u Monteriggioni a za chvíli vidíme vlevo velké parkoviště se závorou a několika málo obytnými auty. Cena je příjemná: 8 hodin stojí 8€, celý den 16€. Je kolem osmé večer, tak to asi za 8 éček nedáme. Jsou tady umývárny a záchody. Sprcha za 0,5€ Ginu vypekla. Byla z ní pěkně namydlená. A to doslova. Interval byl až příliš krátký. Nakonec se sprchujeme u auta. Vodu si bez problémů doplníme. Po večeři, máme gulášovou polévku, se jdeme podívat na pole, z kterého je vidět nedaleký hrad, ale ten je obehnán lešením. Foto se zapadajícím sluncem není nic moc. Teplo nepolevuje a tak spíme s otevřenými zadními dveřmi. V noci kolem courá liška. Auto ji však nezajímá. Hledá něco ve vyschlém křoví. Jinak je tu klid.
Pondělí – Siena, Beach Forest
Ráno je na Stellplatzu klid. Některá auta už odjela brzy. Parkoviště je poloprázdné. Na druhé straně za silnicí ve svahu jezdí v sadu pásový traktor. Teplota začíná stoupat. Zase další den s teplotou kolem 40 stupňů. Snídáme, balíme auto a jedeme do nedaleké Sieny. Nejprve zkoušíme malé podzemní parkoviště. Je sice pouze pro osobní automobily, ale my o moc větší nejsme. Pan hlídač je jiného názoru. Vykazuje nás pryč. Máme štěstí o kousek dál. Před poliklinikou odjíždí z ulice auto a my se do volného místa vejdeme.
Jdeme na hlavní náměstí Piazza del Campo. Podél celého náměstí je plot a podél něj dráha z udusaného písku. Na některých místech písek už odstraňují. Asi jsme o něco přišli. Za chvíli se dozvídáme, že o víkendu proběhlo slavné Sienské Palio – koňské dostihy. Závodí 10 zástupců městských částí a je to vždy velká sláva.
Z náměstí se jdeme podívat ke katedrále Nanebevzetí Panny Marie. Římskokatolická katedrála je trojlodní bazilika se zvonicí. Katedrála je vystavěna převážně v italském románsko-gotickém slohu. Pochází z 13. století, ale byla přestavována až do 19. století.
V nedaleké kavárničce si dáváme kapučíno, sedíme na zahrádce a obdivujeme vyzdobenou katedrálu. Ale musíme jít dál. Sestupujeme do údolí a před námi se na kopci objevuje Basilica di San Domenico. ta sice není tak vyzdobená, ale významem rozhodně nezaostává. Její počátky opět sahají do 13. století. Pod Basilikou si prohlížíme vodní nádrž Fontebranda. Sloužila občanům jako zdroj vody dovedené několikakilometrovým potrubím z venkovských oblastí na střechu nádrže, ze které byla vedena do bazénků uvnitř. Oddělný bazén pak sloužil pro praní oblečení. Stavba fontány pochází z roku 1246 a řadí se mezi typické příklady středověké italské gotiky. Od fontány vystoupáme nahoru k náměstí del Campo a jdeme k autu. Dnes ještě musíme ujet kus cesty.
Ze Sieny směřujeme směrem k Římu po silnic SS2. Projíždíme úchvatnou krajinou Toskánska. Zlaté pole, sem tam statek na kopečku s příjezdovou cestou lemovanou vysokými zelenými stromy. Nedá nám to a musíme na chvíli zastavit a jen tak se dívat.
Venku je stále přes 40 stupňů a tak další cesta vede do Bolseny k jezeru. Stále jedeme po SS2. Na osvěžení je to dobré, ale jezero je příliš mělké a docela špinavé. Vykoupeme se a pokračujeme dál do Beach Forest. Les je od roku 2017 památka UNESCO, tak jsme zvědaví, co nás tam čeká. Projíždíme vesničkou Oriolo Romano a po úzké cestě dojedeme nedaleko vrcholu Monte Raschio (552 m.n.m.). Pěšky se vydáváme na vrchol. Jdeme borovým a bukovým lesem. Nic zvláštního, co by se lišilo od našeho lesa nevnímáme. Na tabuli čteme, že se zde vyskytuje brouk Roháč, ale ani ten se nám pod nohama nemotá. Až dodatečně na wikipedii se dočteme, čím je les zajímavý. Jedná se o reliktní bukové lesy, které přežily konec posledního zalednění čtvrtohor a které se díky mikroklimatu přizpůsobily středomořskému podnebí. V roce 2017 byla oblast vyhlášena památkou UNESCO v rámci seriálu Foreste prapůvodní bučiny Karpat a dalších oblastí Evropy.
Už je pozdní odpoledne a musíme dojet někam, kde přespíme. Máme vyhlídnuté další jezero Bracciano. Camp4night nás odkázal na obyčejně placené parkoviště. Ale kousek je hezký kemp hned u vody. Na auto je tu dostatek místa pod stromy. Všechny stromy kolem nás mají omotané hadičky, které je zavlažují. Stihneme se i vykoupat. Ve vodě jsou sice rostliny a malá hloubka, ale voda je průhledná. Na večeři si vaříme zeleninovou polévku, k tomu chleba se sýrem šunkou. Vypijeme láhev bílého a jdeme spát.
Úterý – Pompeje
Ráno se jdeme vykoupat a vyfotit hrad, který máme na kopci za zády. Na snídani máme makovou buchtu s mlíkem. Kemp opouštíme po 10 hodině a jedeme přímo po A1 do Neapole. Míjíme Řím, do kterého se podíváme někdy na víkend. V Neapoli se nechceme nijak zdržovat, jen se na chvíli zastavit. Ale i tato myšlenka nás záhy opouští. Představa, že někde nedaleko nádraží zaparkujeme auto a půjdeme se projít je vzápětí nahrazena myšlenkou, že už auto nikdy neuvidíme a nás přinejlepším jen okradou. Utvrzuje nás v tom i místní obyvatel, který nám přeběhnul před autem s kovovou tyčí honíce pravděpodobně zloděje. Raději jedeme nedalekých Pompejí. Musíme se vrátit ani ne 1 km zpět po dálnici. Takže platíme 2,10€ mýto a hned sjíždíme do Pompejí.
Nedaleko nádraží je kemp Zeus. Je tu volno a cena není nijak závratná. Vstup do Pompejí je za rohem a u nádraží se dají koupit i lístky na autobus na Vesuv. Je to určitě pohodlnější než vlastní doprava. Hlavně proto, že autobus končí kousek pod vrcholem. Od auta by člověk musel jít několik km. Ještě není moc hodin a tak stihneme prohlídku Pompejí.
Pompeje překvapují svojí hustou zástavbou. Procházíme ulicemi a snažíme si představit, jak se tady žilo v dobách před naším letopočtem. V době erupce mělo město kolem 20 000 obyvatel a byla to rekreační oblast Římanů. Výbuch Vesuvu město zničil v roce 79 našeho letopočtu. Až do roku 1748 bylo město pod nánosem prachu, který z původních 6 metrů ještě dále navrstvily další erupce na konci 5. století. Dnes je město odkryto a tak můžeme procházet kolem obchodů, pekáren, barvíren, ale taky kolem lázní a honosných domů se zahradami. Při přecházení ulice přemýšlíme, proč mají vysoké chodníky a přechod je ze tří velkých kamenů. Pravděpodobně byla v ulicích voda nebo kanalizace a mezery mezi kameny umožňovaly průjezd vozů.
Procházíme se městem až do večera. Vracíme se do kempu. Restaurace už je zavřená, takže večeříme z vlastních zásob. Na stromech kolem nás jsou mandarinky, ale ty co se dají utrhnout nebo sebrat ze země jsou úplně vyschlé. Tak žádnou ani neochutnáme.
Středa – Vesuv
Mandarinky zklamaly, ale máme ještě meruňky. Kaše na snídani je výborná. Auto necháváme v campu a jedeme autobusem na Vesuv. Odjezd v 10:00. Kličkujeme městem a najíždíme na dálnici, z které sjíždíme na předměstí Neapole a stoupáme až do výšky 1000 m. Pak nás čeká ještě cca 200 m pěšky. Na okraji kráteru jsme asi za 30 minut. Nahoře jsou po cestě tři stánky se suvenýry a občerstvením. Pofukuje vítr a dokonce slunce sem tam zakryje mrak. Trošku úleva z vedra, které panuje dole. Pod námi je vpravo Neapol a od ní se táhne obydlená oblast kam až dohlédneme. Kupodivu nám dělá potíže najít Pompeje a to i s Nikon dalekohledem. Před námi se rozprostírá moře a v dálce je vidět ostrov Capri. Zjišťuji, že se mi ve foťáku rozpadl adaptér na microSD. Takže foťák táhnu zbytečně. Naštěstí mobil fotí hezky.
Vesuv má výšku 1281 m.n.m. a leží jen 10 km od Neapole. Poslední erupce proběhla v roce 1944 a není vyloučeno, že další erupce proběhne v blízké době. Dnes by výbuch ohrozil asi 3 miliony lidí. Z toho půl milionu žije skutečně blízko, v kritické zóně. Nebezpečí je ještě umocněno skutečností, že nedaleko v moři, asi 35 kilometrů od Vesuvu, západně od Neapole se nachází supervulkán Campi Flegrei – Planoucí pole. Jeho obří erupce proběhla před 39 tisíci lety. Podle vědecké studie z roku 2017 se vulkán znovu probouzí. Podle seismologů se dá erupce předpovědět maximálně 3 dny dopředu. A to je na evakuaci Neapole příliš málo času.
Na Vesuvu jsme pobyli asi 2 hodiny a před 13 hodinou jedeme autobusem dolů. Akorát stíháme sprchu a check out v kempu, který je do 14 hodin.
Odjíždíme z Pompejí směr Matera. Už zase platíme 2,10€ za dálnici. Ale dnes je to jediný poplatek. Cesta vede po dálnici A3, pak A2 a E847. V Potenze objevujeme prodejnu Euronics, kde mají SD kartičky, takže jsem zachráněn. Prodejna vypadá zvenčí jako nepoužívaný sklad, ale uvnitř je stejná jako u nás.
Jedeme stále po E847, úzké dálnici, kde je spousta tunelů a vysokých mostů, ale také oprav a zúžení s ostrými přejezdy do protisměru. Někdy i do kopce a z kopce, protože oba směry dálnice jsou v různých výškách. Asi 40 km za Potenzou odbočujeme z dálnice. Stoupáme podél strmých skal do vesničky Pietrapertosa, kde je skalní hrad. Po cestě projíždíme sesuvem svahu. Až k hradu se nakonec nedostaneme. Blíží se bouřka a neradi bychom uvízli v místě sesuvu. Vracíme se na dálnici a pokračujeme směr Matera.
Před Materou leží jezera Lago di San Giuliano, kde Camp4you má označené bezplatné kempovací místo. Jezero hezké, nikde ani noha. Gina jde zkusit vodu a zapadá na břehu do bahna. Už se nám moc koupat nechce a ani na přespání se nám to moc nelíbí. Je tu tak nějak až moc prázdno. A děláme dobře. Vrátíme se na silnici k autu a zastavuje u nás hlídka ochranářů. Je pravda, že jsme míjeli nějaké zelené cedule podél cesty. Nejspíš jsme v nějaké chráněné přírodní oblasti. Říkáme, že jedeme do Matery, takže není problém. Ale strážci se jedou podívat přesně na místo u břehu, kde by se mohlo s autem stát.
Popojedeme k hotýlku Agriturismo Pantaleone se Stellplatzem, kde naštěstí mají volno. Jsme kousek pod Materou. Máme výhled do kraje a pod námi výběh s koňmi a oslíky. Sprchy jsou za mírný poplatek, tak je využíváme. Venku je přes den pořád 40 stupňů.
K večeři máme čočku s párkem a chlazené pivo. Nic nám nechybí. Svítí měsíc a hvězdy, pofukuje a teplota už je docela příjemná. Necháváme otevřené zadní dveře. Je to skoro, jako bychom spali venku.
Čtvrtek – Matera
Ráno nás budí hýkání oslíků. Spíše bych to ale nazval nepříjemný ryk. Vaříme snídani a akorát stíháme 9:30, kdy máme domluvený odjezd do Matery. Je to v ceně ubytování. Řidič, který je zároveň průvodce jezdí prstem po mapě města a poutavě a barvitě vypráví, co je kde k vidění. Všichni posloucháme jeho rychlou italštinu. Ostatní ji i rozumí. Naskládáme se do dvou dodávek a za chvilku jsme na místě nedaleko historického centra. Popojdeme na vyhlídku u náměstí Piazza Pascoli a před námi se rozprostře pohled na stovky kamenných domů, které spojují dlážděné cesty a dlouhá schodiště. Někde se dočítáme, že ve městě je 130 kostelů. Na vrcholu kopce je náměstí s katedrálou. Za údolím s říčkou Gravina se ve skalnatém svahu černají otvory jeskyní.
Vybíráme si nejbližší schodiště a vyrážíme směrem ke skále, ve které vidíme vytesané schody a otvory. Sasso Caveoso, jak se jmenuje tato část města s jeskynním obydlím, bylo osídleno již v době 7 tisíc let před n.l. Domy jsou vytesané do vápencové skály. Ulice v některých částech často vedou přes jiné domy. Starobylé město vyrostlo na jednom svahu rokle vytvořené řekou Gravina a je to asi jediné místo na světě, kde se lidé mohou pochlubit tím, že stále žijí ve stejných domech svých předků z doby před 9 tis. lety. I proto je Matera od roku 1993 památka UNESCO. Samozřejmě uvnitř jsou domy současně vybavené, mnoho z nich funguje jako hotýlky, ale zvenčí je starobylý ráz zachován.
Schody vedou nahoru a dolu a člověk moc netuší, kde vlastně končí. Ale město má pár hlavních ulic a několik výrazných staveb, které nám pomáhají zorientovat se. Postupně projdeme i do druhé části Sasso Barisano a celé ho obejdeme. Cestou hledáme místa, která jsme viděli v posledním Jamesi Bondovi – Není čas zemřít.
Blíží se 13 hodina, kdy máme domluvený odvoz zpět k hotelu. Stihneme ještě projít náměstí s podivnou drátěnou výzdobou, zahrát si na klavír u uměleckého muzea a dát si kafe na Piazza Pascoli. pak už jdeme na místo, kde čekáme na dodávku. Jsme v Itálii, takže nějaké zpoždění tu nehraje roli. Ale nakonec se dočkáme.
Nedaleko Matery ve městě Gravina in Puglia je most přes hluboký kaňon. Tady se také Bond projížděl ve svém Aston Martinu. Ale ve filmu byl most digitálně umístěn do Matery. Snažíme se najít vyhlídku, ze které by byl vidět záběr, kde je most a v pozadí katedrála nad kaňonem. Nakonec se nám to více méně daří, i když záběr jako ve filmu to není. Zato objevujeme hezký park nad řekou, která teče hluboko pod námi. Bohužel místní si z parku dělají smetiště. Ale asi to k této čtvrti patří.
Konec kultury, najíždíme na dálnici SS655. Zbývá nám zhruba 200 km do Vieste. Dálnice má sice dva pruhy, ale je úzká a poměrně rozbitá. Za městem Foggia pokračujeme k pobřeží. Na cestě mezi poli vidíme před sebou kouř a oheň. Někdo tady vypaluje slámu na sklizeném poli. Vyhýbáme se ohni, který zasahuje do silnice a pro kouř si až na poslední chvíli všimneme protijedoucího auta. Řidič nesvítí, ale usilovně troubí. Vracíme se na svoji půlku silnice a plameny nás lehce ošlehnou. Byla to skutečně horká chvilka.
Vidíme moře. A taky plameňáky. Ale jsou od nás hodně daleko a není kde zastavit. Před námi se zvedá hornaté pobřeží. Vjíždíme do hor a stoupáme klikatící se silnicí. Auto hlásí poslední zbytky paliva v nádrži. Benzinka je až za horami v cíli naší cesty. Ale není to takové drama. Z kopce šetříme a u benzinky nám ještě několik litrů nafty v nádrži zbývá.
Chvíli po 18 hodině zastavujeme před recepcí ubytování v Tenuta Montincello. Apartmány jsou jako řadové domky v olivovém sadu. Je vidět, že jsou postavené nedávno. Není to sice přímo u moře, ale o to je tady větší klid. Za námi přijíždí škodovka s pražskou značkou. Ale nejsou to orienťáci a ani Pražáci. Jsou od Uherského Hradiště. A už se tady vyznají. Dostáváme od nich mapu s vyznačeným místem, kde mají ve Vieste nejlepší zmrzlinu. Tu prý musíme rozhodně vyzkoušet.
Večer jedeme nakoupit do nedalekého Carrefouru a cestou zpátky zajíždíme k moři vykoupat se. Na písečné pláži je plno pruhovaných deštníčků, ale také volná plocha, kde se člověk může uložit. Zaskáčeme si a pohoupáme se ve vlnách. Jsme rádi, že jsme zase u moře. Na pláž je to asi 1,2 km, tak to můžeme i dojít. Večeříme tradičně jako Češi na dovolené – konzervu vepřové maso ve vlastní šťávě. Ale chuťově to už není, co to bývalo.
Pátek – WMOC
V noci nás budí bouřka. Jedna dlouhé hřmění za druhým a pěkný liják. Ale aspoň změna z toho vedra předchozích dnů. Ráno zjišťujeme, co nám všechno chybí v kuchyni a Gina to hodlá probrat s Angelou, která nás ubytovávala. Máme hlavní úkol dne zaregistrovat se, vyzvednout startovní čísla a hlavně si zajistit autobus na etapy. Vypadá to, že jinak bude s dopravou problém. Vlastním autem tam asi nezaparkujeme.
Nakonec vše vychází dobře. Angela nám doplní skleničky a talíře, ve Vieste je obří parkoviště pro účastníky závodů, u registrace není žádná fronta, takže máme startovní čísla i autobus pro nás a pro Klárku, Vojtu a děti. Trošku nás mrzí, že pořadatelé chtějí na všem vydělat. Autobusy jsou poměrně drahé a účtovali si i Euro za zavírací špendlíky na připnutí čísel. U nás je dáváme zadarmo.
Hledáme bankomat, abychom doplatili ubytování, tak jdeme do centra. Na obloze jsou neustále černá mračna a v dáli bouří. Schováváme se do Café s pekárnou. Deštík přečkáme s cappuccinem a croissantem. U parkoviště v supermarketu nakupujeme zásoby a jedeme zpět do Tentuto Montincelli. Odpoledne zkoumáme tréninkové mapy. Zatím to nevypadá nijak hrozně.
V půl šesté přijíždějí Klárka s Vojtou a dětmi, kteří jedou z Říma. Venku je docela zima, tak k moři dnes nejdeme. Děti si zatím vystačí s houpačkami kousek od recepce.
Sobota – Forest Umbra a Peschici
Měli bychom vyrazit na trénink sprintu, ale podle mapy to vypadá, že to bude o ničem. Je to pár kontrol mezi novými domy. Vlastní závody budou určitě úplně někde jinde ve staré části města. A tak se jedeme podívat do kopců a lesů Foresta Umbra (les stínů), kde budou kvalifikace, dlouhá a střední trať v lese. Stoupáme od moře asi půl hodiny, než dorazíme na místo.
Vystupujeme z auta a něco je špatně. U moře se pečeme ve 30 stupních a tady je najednou jen 18 stupňů. Fakt zima. Oběhneme si 3 nejbližší kontroly. Teda kontroly tam dnes ještě fyzicky nejsou, takže se domníváme, že jsme oběhli 3 kontroly. Jdeme k nedalekému rybníčku, kde plavou želvy. Vojta na rozdíl od nás oběhnul celý trénink a prý to nebude taková sranda, jak vypadalo těch pár kontrol na začátku.
Jedeme zase dolů, ale do vedlejšího městečka Peschici. Hledáme, kde bychom se stavili na oběd, ale Italové jí spíš večer. Přes poledne si můžeme dát tak akorát pizzu nebo bagetu. Zajíždíme do Vico del Gargano, motáme se v úzkých klikatých jednosměrkách, ale žádnou otevřenou restauraci nevidíme. Doufáme, že v Peschici u moře něco bude.
Dojedeme až skoro k moři a stoupáme do kopce do města. Po hlavní třídě Corso Garibaldi jdeme k parku, kde bude zítra centrum závodů. Poběží se zde kvalifikace sprintu. Nedaleko jsou Klárka s rodinou na obědě. Ještě si stihneme objednat a už restauraci zavírají na odpolední siestu.
V Peschici se poběží kvalifikace sprintu. Jdeme se projít, abychom získali představu, co nás čeká. Procházíme starou částí města a už je nám jasné o čem zítřejší závod bude. Úzké uličky, klikaté schody nahoru a dolu, průchody. Kdo si nedá pozor bude hned v…edle.
Večer je v přístavu slavnostní zahájení mistrovství. Jdeme se podívat. Podle množství řečníků z vedení města a asi i kraje to vypadá, že jedná o nejdůležitější událost ve městě. Potkáváme tady pár lidí z Pragovky a společně sledujeme taneční a hudební vystoupení. Zpátky na parkoviště se vracíme nočním městem kolem maríny.
Neděle – WMOC kvalifikace sprint
Jedeme do Vieste na centrální parkoviště. Nasedáme do připravených autobusů a vyrážíme do Peschici. Autobusy jezdí po skupinách doprovázené policejními motorkami. Nejedeme po pobřeží, vnitrozemím vede lepší silnice SS89. Na horské silnici s množstvím vraceček se policejní doprovod rozhodně hodí. Autobus a velký obytňák v jedné zatáčce, to je hodně velký problém a tak policie zastavuje velká auta před zatáčkou.
Parkoviště autobusů, kde nás vysadí je skoro na druhé straně Peschici než je centrum závodu. Jdeme novější zástavbou do parku. Město je plné závodníků. Někteří už jdou na start, jiní mají ještě čas a prohlíží si krámky. Věkové kategorie jsou přidělené k několika různým startovacím místům. Zabíráme si malé místečko na trávníku a já jdu za chvíli na start.
Startuji před Ginou. První část závodu je v kopci mezi vysokými domy s pravoúhlou sítí ulic. Je třeba přesně počítat křižovatky. Pak se zabíhá do staré části až k vyhlídce na moře. Musím pořád hlídat mapu a sledovat křižovatky a různé výklenky. Za půlkou tratě se probíhá kolem shromaždiště a zabíhá se do uliček nad mořem. Je to nahoru a dolu, sem tam schody. Naštěstí bez větších problémů dobíhám do cíle za 26:03. Výsledek – finále B. Vzhledem k tomu, že je ještě finále C, tak je to asi úspěch. Na finále A bych musel ještě o dost zrychlit. Na prvního v kategorii H55 ztrácím 10:30 minut. Gina také běží bez větších chyb a na první závodnici ve své kategorii ztrácí 8 minut.
Je pořád hodně horko, v parku a okolí je asi 2 tisíce závodníků, takže nejde skoro projít. Ale to k těmto závodům patří. O výsledek jde pravděpodobně jen menší skupině těch nejlepších. Ostatní jsou rádi, že ve svém věku mohou ještě závodit, podívat se do zajímavé destinace a porovnat se s orienťáky z jiných zemí.
Odpoledne se vracíme autobusem zpět do Vieste. Hned vedle parkoviště přes ulici je městská pláž. Jdeme se vykoupat a osvěžit se po závodech. Teplota stále nepolevuje i když už se blíží večer. Na pláži skoro nikdo není. Na moři se prohání pár lidí na prknech s padákem. Na kitesurfing je tady dostatek větru a tak jim to pěkně sviští a skáče po vlnách.
Pondělí – WMOC finále sprint
Po nedělní kvalifikaci se chystáme na finále sprintu ve Vieste. Start i cíl je na nábřeží, kde probíhalo slavnostní zahájení. Podobně jako v Peschici se nejdřív běží v novější zástavbě a pak se přebíhá do starého města. Z naší skupinky startuji první, takže mohu po doběhu sledovat, jak dobíhají ostatní. Závodníci mají čísla začínající věkovou skupinou. Sedmdesátníci ještě běhají jak srnky a těžko bych je doháněl. Především lidé ze severských zemí jsou pořád hodně vitální.
Naše výsledky odpovídají kvalifikaci. Držíme se hesla: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“ Závod ve městě není o buzole a držení směru, ale spíše o rozhodování, kterou cestu vybrat a pak tam rychle a bez chyby doběhnout. Volba trasy byla v pořádku, ale v „rychle doběhnout“ je ještě co dohánět.
Odpoledne máme po závodě, venku stále 40 stupňů. Není jiná volba, než se jet někam vykoupat. Jedeme po pobřeží na jih, stoupáme do kopců nad moře až zastavujeme na malém parkovišti nad zátokou Cala della Sanguinara. Po strmé úzké pěšince sejdeme k vodě. Je tu malá pláž z kamínků.
Večer jdeme s Ginou do restaurace Bella Napoli dát si nějakou rybu. Máme štěstí, že mají volný stůl. Za chvíli už je restaurace plná a lidé čekají na usazení.
Úterý – Monte Sant´Angelo
Volný den. Takže hurá na výlet. Opět jedeme na jih po silnici SP53 přes hory. Tentokrát je přejedeme celé. Poslední kopce projíždíme tunelem. Za tunelem odbočujeme doprava a stoupáme a stoupáme do městečka Monte Sant´Angelo. Zastavujeme na parkovišti a vypínáme motor. To se později ukáže jako velká chyba.
Kousek od nás je starý hrad. Byl založen v 9. století 837 Orsem I. Hrad má bašty různého stáří. Nejstarší část, nazývaná Věž obrů, je pětiúhelníková věž vysoká 18 m. Císař Fridrich II stavbu obnovil, aby ji používal jako rezidenci pro svou milenku Biancu Lanciu. Podle legendy zde pobývá dodnes duch Bianci, jejíž vzdechy jsou slyšet zejména v zimním období. Je léto a Biancu nevidíme ani neslyšíme.
Od hradu projdeme uličkou k nejzajímavější památce ve městě. V římskokatolické svatyni došlo okolo roku 490 ke zjevení archanděla Michaela. Svatyně byla vybudována v jeskyni ve skále. Nadzemní část, kterou se vstupuje do jeskyně, byla postavena ve 13. století. Po pravé straně stojí masivní osmiboká zvonice, také ze 13. stol. Po schodech se schází do jeskyně, která slouží jako kaple. Má to úplně jinou atmosféru než kostel nad zemí.
Projdeme ještě další část města až k vyhlídce na moře a město Manfredonia, které je v dáli pod námi. Dojdeme zpět na parkoviště. Nastartujeme a au to hlásí nedostatek chladící kapaliny. Tušíme zradu, ale dolejeme vodu a pro jistotu vyrazíme cestou přes vnitrozemí, kde by neměly být takové kopce a hlavně hned neztratíme výšku sjezdem k moři. Po pár metrech jsme opět bez vody. Za námi se táhne dlouhá mokrá stopa. Zastavujeme a za chvíli už víme na čem jsme. Nepraskla hadice, ale plastový T kus, který hadice spojuje. Domů to máme skoro 50 km. Ve vestavbě máme přes 20 litrů vody a druhá půlka cesty by měla být z kopce. A tak jedeme. Sleduji teploměr. Z kopce klesne teplota až na 60 stupňů. Do kopce teploměr stoupá, ale naštěstí jsme na vrcholu s teplotou trošku nad 100 stupňů. Auto neprotestuje a my se blížíme k Forest Umbra, kde už to známe. Je tu chladněji a hlavně už to bude až k moři z kopce.
Nakonec šťastně dojedeme do ubytování. Večer hledám na internetu opravny v okolí a jedna na konci Vieste vypadá nadějně. Měl by to být větší servis a na internetu píšou, že opravují většinu značek, tedy i Mercedes a že se specializují na obytná auta, tudíž by měli zvládat i dodávky.
Středa – Forest Umbra, kvalifikace
Ráno musíme vyřešit auto a stihnout kvalifikaci, na kterou nás vezou autobusy. Já mám start brzy a tak do servisu musí Gina, která má start později a měla by to stihnout. Vojta ji ze servisu do města k autobusům vezme autem. Třeba budou servisníci ochotnější, když uvidí nešťastnou paní s rozbitým autem.
Dojedeme do Vieste na parkoviště, dolijeme vodu a Gina jede do autoservisu Dicarlo Celestino. Je to zase po pobřeží na jich, až skoro do míst, kde silnice začíná stoupat do hor. Já jedu autobusem do Forest Umbra na start. Cestou jsem nervózní, jestli nám auto opraví. Ale nic s tím teď nenadělám. Nezbývá než se věnovat závodům a čekat až Gina zavolá nebo napíše nějakou zprávu.
Dostávám do ruky mapu a snažím se pochopit, co na ní vidím. Vrstevnice neznázorňují kopečky, ale velké díry – závrty. Národní park Forest Umbra má asi 11 000 ha a je poměrně hustě zalesněný. Rostou tady buky, jedle, javory, jilmy a tisy. A pod nimi keře s pichlavými listy. Žádná radost se prodírat houštinou. Závrty mě dostávají. Vznikly propadem stropů jeskyní ve vápencových skalách. Jsou různě hluboké, třeba i 10 nebo 15 metrů a široké i 100 metrů. Nedá se z nich uniknout jinak, než se vyškrábat zpět na okraj. Okraj je kamenitý s podrostem a všechno vypadá strašně podobně. Do dálky vidět není, les je místy docela hustý. A tak se za chvíli ztrácím a nevím ve které díře trčím. Nezbývá, než se vydat do místa, kde by měla být křižovatka cest a znovu se nasměrovat na kontrolu. Nakonec se do cíle dostanu i se všemi oraženými kontrolami. Čas je hodně dlouhý, ale kupodivu nejhorší nejsem. Ale finále C je jasné. Gině se daří lépe, ale na finále A to není.
V servisu vše dopadá nad očekávání dobře. Pro auto si můžeme odpoledne přijít. Spokojeně nasedáme do autobusu a jedeme zpět k moři do Vieste. Máme čas a tak jdeme do servisu pěšky. Je to skoro 4 km. Projdeme město a u moře se zastavujeme u skalní věže. Pizzomunno je bílý vápencový obelisk, nacházející se na začátku pláže. Podle pověsti se v obelisk proměnil mládenec, který se zamiloval do mořské sirény, kterou poté zradil. Za trest zkameněl. Každou noc se proměňuje zase v mládence a bloudí po pláži a hledá svoji lásku.
Jdeme podél dlouhé pláže. Každý sektor má svoje barevné deštníčky. Slunce na nás nepříjemně praží a není se kam schovat. V servisu nám mechanik ukazuje, jak si poradili. Originál Mercedes spojku by museli objednat a bůh ví, kdy by dorazila. A tak použili kovové téčko z jiného auta a hadice upevnili kovovými páskami. Ujišťují nás, že to vydrží víc, než plastový díl. (S odstupem času již víme, že to drží)
Cestou zpátky se musíme zastavit na pláži a chvíli si užít moře. Je večer a na pláži je pár lidí. A protože vše dopadlo dobře zasloužíme si večeři. Restaurace La Piazzetta vypadá dobře a místo se pro nás najde. Odcházíme skoro za tmy. Auto jsme nechali na parkovišti v maríně. Opouštíme město a v zatáčce vidíme nad městem vycházet obrovský měsíc. Zastavujeme na malém plácku kousek od dřevěného stroje na chytání ryb. Nejsme tu sami, všichni si vycházející měsíc chtějí vyfotit. My bohužel jen na mobil. Foťák jsme dnes nebrali.
Čtvrtek – finále krátká trať Forest Umbra
Ráno opět do Vieste a autobusem do lesa. Mapa stejně hrozná jako v kvalifikaci, o hledání kontrol ani nemluvě. Jediný cíl je všechno najít a dorazit do cíle. Cíl je splněn. V lese jsme skoro celý den. Startujeme v různých časech s dlouhými rozestupy. Cestou na start se jde kolem obory s daňky a kousek je i jezero s želvami. Aspoň nějaké povyražení.
Večer ve městě se jdeme podívat na vyhlášení vítězů dnešního dne. Máme radost, že v některých kategoriích vidíme na stupních vítězů i českou vlajku.
Pátek – zátoka Zagare
Před posledním závodem máme volný den. Jedeme najít nějakou hezkou zátoku, kde bychom mohli strávit den. Stoupáme do hor jižně od Vieste. Cestu už známe. Je to nahoru a dolu a spousta zatáček. Pořád ještě nervózně sleduji teploměr, ale auto už je spokojené a vedro ho nijak netrápí. Na mapě jsme našli hezkou zátoku Zagare, ale trochu nám dělá problém se k ní dostat. Nakonec parkujeme na plácku u mostu pod úrovní silnice. Jedno auto tady stojí a má i kola, tak snad nepůjdeme zpátky pěšky.
Na skále nad zátokou je hotelový komplex, ke kterému bude pláž určitě patřit, ale měla by tam být i veřejná část. Jdeme z kopce po cestě k moři. Na křižovatce volíme pravou cestu a ta nás přes sad dovede k hotelu. Hlídač u brány nás odmítá pustit a tak se vracíme a volíme levou cestu. Ta skutečně končí na malé pláži pod hotelem.
Uvelebíme se kousek vedle pod bílou pruhovanou skálou. Ta je tady po celém břehu. I magická brána v moři je pruhovaná. Tmavé pruhy v bílém vápenci tvoří pazourek. Ten vytvořili živočišné organismy žijící v dutinách vápence, z kterých vznikl křemičitý gel a z něj se stal pazourek. Prohlížíme si skály, na kterých vápenec a pazourek vytváří různé ornamenty a sledujeme ruch na moři. Jezdí sem lodě z Vieste. Malé čluny sem tam zakotví nedaleko v moři na koupání. Velká starodávná plachetnice kotví vedle v zátoce u pláže. A pak jsou tu ještě velké rychlé čluny s desítkami namačkaných lidí, kteří si jen prohlédnou skalnatou bránu v moři, otočí se a jedou zpět do Vieste. Líbí se nám tu. Strávit pár dní v hotelu nad námi bychom brali všemi deseti.
Sobota – finále dlouhá trať a cesta domů
Poslední den mistrovství se jede zase do Forest Umbra. Dlouhá trať nás vede opět do hlubokých závrtů. Postupy mezi kontrolami jsou delší a chyby dělám větší. A tak nakonec marně hledám 7. kontrolu. Několikrát se vracím na cestu, kde si myslím, že jsem byl ještě správně, ale 7. kontrola je zakletá. Máme domů dlouhou cestu a málo času a tak to vzdávám a namířím si to směrem do cíle. Ten naštěstí není tak schovaný. Vede k němu cesta kolem plotu obory a to ještě zvládnu.
Z Vieste vyrážíme docela pozdě, po 16 hodině. Po silnici SS89 jedeme kolem Lago di Varano, velkého jezera, které je od moře oddělené jenom úzkým pásem země. Vzniklo na místě sladkovodních bažin, ale nyní je v něm slaná voda, která proudí dvěma kanály mezi mořem a jezerem.
Další stovky kilometrů ukrajujeme po dálnici A14, která se příliš nevzdaluje od Jaderského moře. Před desátou večer jsme na úrovni San Marina a snažíme se najít místo na přespání v Rimini. Ale je pozdě. Všechny kempy jsou už zavřené. Od 22 hodin je noční klid. Nakonec přece jenom máme štěstí. Správcové kempu se nás zželí a nechá nás parkovat hned za bránou, kde stává její auto.
Ráno pokračujeme přes Bolognu, Padovu, Udine do Rakouska na Salzburskou dálnici z Villachu do Linze. Před Linzem si na odpočívadle dáváme aspoň polévku a chvíli se projdeme. Večer jsme zpátky v Jankově, odkud jsme před 14 dny vyjeli.