19.8. – 21. 8. 2022 Branžež
Oblíbené Pépéčka v orientačním běhu měly letos centrum v kempu u Komárovského rybníka. Těšili jsme se na ně už od jara, kdy probíhalo přihlášení. Museli jsme si přivstat. Počet účastníků je omezen a během několika desítek vteřin je plno a přihlašování je ukončené.
V pátek jsme vyrazili brzy, abychom měli nějaké pěkné místo mezi borovicemi. Kemp z nám neznámého důvodu není v provozu, ale pro závody byl otevřený. Možná se zde dá kempovat i jindy, ale asi nebude zajištěn žádný servis. Gina hned po závodech jede na soustředění a tak máme z Viana autobus a spíme ve stanu. Stavbyvedoucí je Gina, takže u stavění stavu neprobíhá žádná dramatická diskuse. Zato kousek od nás to vře. Starší manželé si asi pořídili nový stan. Pán má v ruce návod a stavba se ne úplně daří. Ale nakonec vše dobře dopadne.
Kemp se postupně zaplňuje a jen tak tak udržíme místo pro auto a stan Marty, která přijíždí až odpoledne. Máme dost času, dáme si něco k obědu a procházíme shromaždiště. Za chvíli se můžeme chystat na první závod. Na start je to 2 km a z cíle taky 2 km. To je víc než vlastní závod. Běhá se v celkem dobře průchozím lese a hlavně v pískovcových skalách v oblasti směrem k hradu Kost. Běžíme v duchu hesla „není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“. Čas nejlepšího 30:59 je mi na míle vzdálen. Přesto s 46 minutovou ztrátou nejsem poslední. Gina je 15. se ztrátou jen 26 minut.
V sobotu startujeme před polednem a máme dlouhou trať. Máme štěstí, že neprší. Déšť je od nás na západ i na východ a Branžež je v úzkém severojižním pásu, kde neprší. Závod je zhruba ve stejném prostoru jako v pátek. Některým to možná pomáhá, ale já si jen stěží při postupu mezi kontrolami uvědomím, že už jsem tu byl včera. Až po závodě nad mapou vidím, že jsou to stejná místa. Naše výsledky se nijak zásadně neliší od těch pátečních, takže jen časy vítězů a parametry tratí:
H55 – 5,61 km, 170 m převýšení a 17 kontrol, čas vítěze 43:14
D55 – 4,12 km, 95 m převýšení a 13 kontrol, čas vítěze 48:59
Po závodě máme docela hlad, tak jdeme najít nějakou dobrou hospodu. V mapách vidíme nedaleko penzion a restauraci Černá louže, kde by měla být velmi dobrá kuchyně. Jdeme se tam podívat. Ve vesnici se nad domky tyčí strmé pískovcové bloky. Některé domky jsou zapuštěné do skály nebo mají alespoň ve skále sklepy. Naopak na druhé straně silnice je rovina až k rybníku. Na zahrádce obdivujeme melouny a pórek, který je mnohem větší než ten náš v Jankově. Budeme se muset podívat, zda neděláme nějakou chybu v pěstebním postupu. Už z dálky vidíme, že to s Černou louží nebude asi ono. Je tam nějak pusto. Paní u vchodu nám oznamuje, že personál odešel a nový není. Fungují jen jako penzion a vaří pouze pro objednané akce.
Jdeme zpět a smiřujeme se s tím, že si dáme něco na shromaždišti. Potkáváme Ivu a Elu, které měly s obědem stejný nápad. Ví však ještě o restauraci ve vedlejším kempu. Nakonec má Gina vařené brambory, jak si přála a jsme s obědem docela spokojeni.
Odpoledne jsme chtěli na nedalekou rozhlednu, ale čas rychle utíká a tak se jdeme podívat jen k nedalekému tunelu a zkusíme najít převis, pod kterým spala Majda s dětmi z tábora. Tunel je vytesán v pískovcové skalní stěně a byl součástí hráze bývalého rybníka, vybudovaného na Kněžmostce, která vytéká z Komárovského rybníka. Dnes již tam žádný rybník není. Uvnitř tunelu jsou vidět vytesané žlaby pro trámy které sloužily jako stavidlo. Jak stavidlo regulovali, když bylo v zatopeném tunelu, mi není moc jasné. Kousek za tunelem nacházíme i Majdin převis. Je tam ohniště, které svědčí o tom, že se tady nocuje často. Zpátky do kempu jdeme přes skalnatou náhorní plošinu místy porostlou vřesem a jeskyni ve skále, kde objevujeme lísteček 100 – asi zde bude sběrka na zítřejší závod.
Ze soboty na neděli už štěstí nemáme a celou noc prší. Stan mám nové tropiko, které vodu nepustí. Ale trošku jsme namokli přes podlážku. Není to žádná tragedie, jen trochu namočený spacák a rukáv na pyžamu. Ráno pořád prší a na sušení není čas. Gina potřebuje co nejdříve odjet na soustředění. Naštěstí máme v autě plastovou eurobednu, do které se mokrý stan krásně vejde.
Do třetí etapy startujeme s Ginou ve stejný čas a prakticky jako první. Pořadatelé vyslyšeli naše přání na brzký start. Sice už neprší, ale po prvním překonání hustého porostu malých smrčků jsem mokrý jako bych si šel zaplavat. Až do 15. kontroly jde všechno hladce, ale jako vždy se to někde musí pokazit. Jsem na správném místě, ale kontrola nikde. Nakonec vidím odbíhat závodníky zpoza vyvýšené skalky. No samozřejmě, že tam kontrola je. Takže do třetice podprůměrný výsledek. To ale nic nemění na tom, že Pépéčka jsou moc hezké závody, které si vždy užíváme.