Ekvádor 22. 4. – 8. 5. 2023
Spolužačka Jitka si u ž dlouho přála navštívit Galapágy. Letos nás konečně přesvědčila. Galapágy patří Ekvádoru a pouze z Ekvádoru je možné se na tyto ostrovy letecky dostat. Chvíli jsme zvažovali, že si zájezd zařídíme sami, ale bez španělštiny by zařizování a cestování bylo náročné. Cestovka „Do Jižní Ameriky“ byla dobrá volba a především pobyt v Ekvádoru byl s průvodkyní Ivou plný zážitků s minimem starostí.
Tichý oceán – Ayampe, Olon
V sobotu 22.4. o půl 4 ráno nás vyzvedává doma Dáša s Jirkou. Letadlo do Amsterdamu odlétá v 6 ráno. Odletů je málo, odbavení a kontrola je za pár minut. Letadlo startuje o 10 minut dřív. Je to malý Boeing 737 společnosti KLM. V letadle nás překvapuje zima. Teprve po půl hodině nám letušky trochu přitopí. Stačíme akorát sníst kousek sladké buchty, co nám dali a už letadlo klesá na přistání.
V Amsterdamu jdeme až na gate F7. Cedule říká, že nám to bude trvat 10 až 25 minut. Nasedáme do velkého Boeingu 777-200. Čeká nás 11 hodin do Quita, kde je mezipřistání a pak ještě 40 minut do Guayaquilu. Letíme nad Londýnem, Irskem, Bermudamy, Dominikánskou republikou a Kolumbií. časový posun je 7 hodin. V Quitu nás vyženou z letadla, aby mohli natankovat a uklidit. Pak zase musíme projít kontrolou. V Guayaquilu přistáváme po půl šesté večer. Pasová kontrola jde rychle a za chvíli máme i kufry. V hale nás čeká průvodkyně Iva. Venku prší.
Nasedáme do mikrobusu a jedeme další 3 hodiny do vesničky Ayampe, kde máme ubytování v Spondylus Lodge. Všichni už se těší do postele. Do plastové střechy bubnuje déšť. Nám to nevadí, za chvíli spíme.
Celou noc pršelo a nepřestává ani ráno. V půl deváté máme snídani. na talíři jsou kolečka smaženého banánu posypaná sýrem. Patakones, jak se jídlu říká, se dělají ze zelených banánů, které nejsou sladké. V misce máme ovocný salát. připadá nám to málo, tak nám Iva zařizuje ještě míchaná vajíčka.
Stále mírně prší. Musíme si zvyknout. Jdeme se podívat na pláž. Moře při odlivu ustoupilo asi o 50 metrů a odkrylo pás pevného písku. Na jedno konci vidíme černé skalky, na druhý konec nedohlédneme. Těsně nad vlnami sem tam přeletí dvojice pelikánů, nad námi krouží luňáci a fregatky. Vlny vyplavují malé světlé kraby, kteří se zahrabávají do písku. Dojdeme až k černým skalám. Jsou na nich nalepené hvězdice. Když se dostanou do vody, rozbalí se jako květ.
Na oběd jedeme do nedalekého Olonu autobusem. Jdeme na silnici na křižovatku s cestou, co vede na pláž. Zastávky jsou jen někde, ale stačí zamávat a autobus zastaví. Průvodčí stojí v otevřených dveřích a vyhlíží cestující. Čekáme asi 40 minut. Jízdní řád tu není, ale tak nějak to jezdí. Přijíždí zelený mercedes s typickým hlubokým zvukem motoru a pískáním turba. Sedáme do měkkých sedaček. Silnice je dobrá, akorát se musíme vyhýbat sesuvům půdy a brzdíme před vysokými betonovými retardéry. Osobní auta je musí přejíždět šikmo, aby je vůbec přejela.
V městě Olon je spousta obchůdků, restaurací a také kostel. Iva tady někdy bydlí, tak to tu zná. V malinké restauraci si objednáváme mix mořských plodů a ryb. Já je mám marinované studené a Gina upravené v kokosové omáčce. Než nám jídlo připraví, jdeme se podívat na pláž. Je neděle a je tu hodně lidí. Cestou zpět kupujeme pivo. V restauraci ho nemají. V krámku mají Pilzener, Club a Heineken. Club nám asi chutná nejvíc. Pilzener nemá s Plzeňským nic společného. Možná jen způsob výroby. Někdo nám tvrdí, že pivo prý naučili Ekvádorce vařit Češi, kteří zde postavili první pivovar. Po jídle si zajdeme ještě jednou na pláž. Zpátky na autobus kupujeme ananas a banány. Autobus do Ayampe je tentokrát docela nacpaný. A zase už prší.
Večer ještě stíháme západ slunce na pláži. Je to úchvatná podívaná. Slunce, které rychle zapadlo za obzor, osvětluje mraky a obloha hraje mnoha barvami.
Národní park Machalilla
V pondělí ráno snídáme v 8 hodin a po snídani odjíždíme taxíky do národního parku. Tentokrát je obloha vymetená a sluníčko pořádně opaluje. Park se rozprostírá na břehu oceánu na rozloze 60 000 ha a zahrnuje i některé ostrovy. Je to jediný národní park Ekvádoru na pobřeží. Ze skal na pobřeží je vidět město Puerto Lopez. Jdeme suchým pralesem. Po vydatných deštích není vůbec suchý. Všechno kolem nás je zelené, což v tomto období nebývá obvyklé. Pod námi je moře s malými plážemi. nad ním létá Kondor krocanovitý s červeným krkem. Jakoby si ho skutečně vypůjčil od krocana. Kousek od pobřeží vystupuje z moře velká skála. Dojdeme až k poslední vyhlídce. Nedaleko na stromě hnízdí supi. Z dálky je vidět, že krmí mláďata.
Sejdeme k moři na dlouhou písčitou pláž. Jsme ve velké zátoce a vlny jsou tu daleko menší než na otevřeném moři. Chvíli se koupeme. Sluníčko máme nad hlavou a pořádně peče. Pláž je poloprázdná, jen sem tam kolem nás někdo projde. Pozorujeme moře s tyčící se horou, nad námi létají fregatky a supi a kolem nás pobíhají krabi. Tady jsou větší a barevnější.
Ale není čas jen tak polehávat u moře. Dojdeme k druhému východu z této části parku. Tady nás čekají taxíky a jedeme do další části parku Machalilla do komunity Aqua Blanca. Byly tady objeveny pozůstatky původních obyvatel, kteří žili u stejnojmenné protékající řeky. V centru vesničky je barevně vyzdobený kostel a muzeum předkolumbovských obyvatel. Z předmětů, které vystavují jsou asi nejpodivnější velké nádoby – vázy, které sloužily k pohřbívání. Nebožtíci se do nich umisťovaly nastojato. V některých byly objeveny až tři kostry. Není nám jasné, jak se tam vešli tři lidé, ale pravděpodobně nebyli pohřbeni ve stejnou dobu.
Máme tady oběd a po obědě jdeme pěšky do bahenních lázní. Každý dostane kalíšek bahna, kterým se má potřít. Bahno obsahuje asi 70% síry, což je cítit. Na tabuli píšou, že je tam i vápník a hořčík. Počkáme, až na nás bahno uschne a předá nám své léčivé účinky. Pak se jdeme namočit a zaplavat si do hnědého koupaliště. Nakonec se můžeme osprchovat čistou vodou.
Večer se vracíme zpět do Ayampe. Chceme stihnout západ slunce. Na pláži si necháváme namíchat Caipirinhu (cachaça, třtinový cukr a limetka). Sledujeme západ slunce, ale máme holé nohy i ruce a tak nás za chvíli komáři vyženou zpět do hotelu.
