Portugalsko 2018

5.10. – 14.10.2018

S Ginou jsme si udělali podzimní dovolenou v této krásné zemi plné kostelů, chrámů a klášterů. Ale také starých vesniček a pustých hor v národních parcích Peneda a Estrela. Samozřejmě jsme nezapomněli ani na bouřlivý Atlantický oceán, který poslední dny dovolené přinesl do Portugalska hurikán Leslie. Ten jsme přežili v horách daleko od pobřeží.

Zde si můžete projít celou galerii obrázků, kliknutím na obrázek zobrazíte prohlížení na celou stránku (načítání stránek chvíli trvá).

1 2 ... 50 ►

Évora

V Lisabonu přistáváme brzy ráno. Hned na letišti jsme si půjčili Opla Corsu a vyrážíme z města po druhém nejdelším mostě v Evropě pojmenovaném po mořeplavci Vasco da Gama směrem na východ do asi 150 km vzdáleného města Évory. Cestou míjíme plantáže korkových dubů. Jsou většinou za plotem, tak si jich jen pár detailně prohlížíme při zastávce na benzínové pumpě.

Ve městě je několik významných památek. Gotická katedrála ze začátku 13. století patří mezi nejvýznamnější gotická památky Portugalska. Nedaleko jsou pozůstatky Římského chrámu s typickými sloupy a Palác Vasco da Gamy, který zde sídlil v letech 1519 až 1524. Nepřehlédnete ani renesanční fontánu, která má tvar globu. Městem prochází Água de Prata Aqueduct (Akvadukt stříbrné vody). 9 km dlouhý akvadukt byl postaven v letech 1531 až 1537 králem Janem III. Akvadukt končí na naměstí Praça do Giraldo a v jeho poslední části jsou mezi oblouky vsazeny obchody a kavárny.

Zpět do Lisabonu se vracíme podél pobřeží zálivu, který je chráněn od Atlantického oceánu asi 10 km dlouhou kosou. Záliv je ústím řeky Rio Sado. Jsou zde krásné písečné pláže, docela zaplněné, protože z Lisabonu je to skutečně jen kousek. Horská silnička, která lemuje pobřeží je po obou stranách obsypána parkujícími auty. Projížděli jsme tudy téměř krokem.

Do Lisabonu přijíždíme od jihu přes Almadu, kde se tyčí nad mořem 28 m vysoká socha Ježíše Krista, vytvořená v letech 1949 – 1959 podle vzoru známější sochy v Rio de Janeiru. Celý Kristův pomník vznikl na příkaz někdejšího předsedy vlády a portugalského diktátora Antónia de Oliveira Salazara. Z kopce je pěkný výhled na železný most Ponte 25 de Abril, po kterém přejíždíme do Lisabonu a pokračujeme do našeho prvního ubytování v Praia das Macäs na pobřeží Atlantického oceánu v hotelu Oceano – jak jinak by se měl jmenovat.

Sintra

Ráno opouštíme pláž Atlantického oceánu a jedeme do nedaleké Sintry, památky UNESCO, navštívit pozoruhodný Maurský hrad a pestrobarevný Palác Nacional da Pena s rozsáhlým parkem. Obě stavby jsou skutečně pozoruhodné. Hrad rozsáhlostí a palác barevností. Ve městě je pak třetí významná památka – Palác Nacional de Sintra.

K Maurskému hradu stoupáme do kopce uzkými uličkami mezi barevnými domy a palmamy. Castelo dos Mouros je hrad původně postavený Maury někdy v 9. nebo 10. století. Dnešní podobu získal v 19. století, kdy ho nechal v romantickém stylu renovovat portugalský král Ferdinand II. Z hradu je krásný výhled na město i na široké okolí. Na nedalekém kopci se tyčí Palác de Pena, kam se pohodlně dojde po lesní cestě. Z města k paláci jezdí kyvadlová doprava a tak o turisty tady není skutečně nouze.

Palác Nacional da Pena je jednou z největších romantických staveb 19. století ve světě. Stojí na místě dřívějšího kláštera, který nechal pro řád svatého Jeronýma postavit král Manuel I. Roku 1755 byl ale klášter téměř celý zničen zemětřesením a dlouho zůstal v troskách. Zajímat se o něj začal až král Ferdinand II, který ho v letech 1842 až 1854 nechal přestavit na královský palác. Přestavbu král svěřil německému architektovi baronovi von Eschwege, jeho spolupracovníkem ve vytváření rozsáhlého parku v romantickém duchu byl Václav Cífka, český zahradní architekt a umělec působící v Portugalsku. Po králově smrti byl palác prodán královi Ludvíkovi I. a roku 1889 se stal majetkem státu.

Z paláce se vracíme zpět do města přes park, který palác obklopuje. Kromě stromů a rostlin jsou zde i umělé rybníčky a různé stavby. U východu z parku nakonec nasedáme na autobus, který nás sveze z kopce až na náměstí k další významné památce Sintry .

Palácio Nacional de Sintra je palác s prvky gotického, manuelského a maurského stylu. Od 15. až do 19. století byl téměř nepřetržitě obýván královskou rodinou. Nejstarší dochovanou částí paláce je kaple ze 14. století postavená za vlády krále Dinise I. Hlavní části paláce byly postaveny za vlády krále Jana I. Za zmínku stojí především Sala das Pegas (Labutí sál), Sala das Cisnes (Sál strak) či Sala dos Árabes (Arabský sál). O další rozvoj paláce se v letech 1497 až 1530 zasloužil král Manuel I. Z tohoto období pochází například Sala dos Brasões (Sál erbů). Od roku 1676 až do roku 1683 byl v paláci svým bratrem Pedrem II. vězněn psychicky labilní král Alfons VI. Roku 1755 postihlo Lisabon a jeho okolí zemětřesení, které poničilo i tento palác. Po založení republiky, roku 1910 se palác stal národní památkou.

Večer se vracíme zpět na pobřeží Atlantického oceánu, kde akorát zapadá slunce. V místní hospůdce si dáváme pivo a těšíme se na další den.

Peniche, Batalha, Alcobaca, Nazaré

Ráno je opět jasná obloha a tak se jdeme podívat na pláž, kde je zatím prázdno a jen hejno racků sbírá v písku vyplavenou potravu. Gina jde vyzkoušet moře, ale velké vlny a už docela studená voda jí brzy vyženou ven.

Po snídani vyrážíme tentokrát severním směrem. První zastávka je v městečku Peniche na pobřeží. Dominuje mu pevnost a v dálce maják. Ale nejzajímavější jsou rozbité útesy, které moře trvale bičuje. Vlny zde mají skutečně sílu.

Pokračujeme do Batalhy, která je ve vnitrozemí a dominuje jí klášter bitvy (Mosteiro da Batalha). Je jednou z významných památek v Portugalsku. Byl založen roku 1386 králem Janem I. na památku vítězství v bitvě u Aljubarroty (1385), ve které se rozhodovalo o nezávislosti Portugalska na Kastilii. Zajímavostí jsou nedokončené kaple, které se měly stát mauzoleem krále Eduarda I. a jeho rodiny. Na náměstí si dáváme kafe a míříme do nedalekého dalšího kláštera.

Klášter ve městě Alcobaça byl založen na oslavu vítězství nad Maury u Santarému prvním portugalským králem Alfonsem I. roku 1153. Váže se k němu legenda o lásce korunního prince Pedra I. a dvorní dámy Ines. Královský otec lásce nepřál a nechal Ines zabít. Po smrti Pedra byli oba pochováni v klášteře. Jejich sochy na náhrobcích jsou v příčné lodi obrácené tvářemi k sobě. Klášter navštěvovalo množství poutníků o čemž svědčí rozlehlé prostory a 18 m vysoká kuchyně s obrovskou „digestoří“ nad ohništěm. Pozoruhodná je i nádrž na vodu, do které se strouhou přímo z rybníku dostávaly ryby.

K večeru se dostáváme opět na pobřeží do městečka Nazaré. Moderní nová část města leží podél písečné pláže. My parkujeme ve staré části nad mohutnými útesy a hledáme hezkou hospůdku, kde bychom si dali k večeři rybu. Nakonec máme na podnose hned několik druhů ryb a pochutnáváme si.

Coimbra, Aveiro

Pondělní ráno opouštíme hotel u moře a jedeme do Bragy, kde máme další ubytování. Ale tam dorazíme až večer. První náš cíl je studentské město Coimbra, kde sídlí nejstaší portugalská univerzita, založená roku 1290. Od roku 2013 patří mezi památky UNESCO. Zastavujeme na parkovišti u řeky Rio Mondego. Za řekou na kopci se rozkládá celé staré město.

Jdeme do kopce a zastavujeme se u katedrály Sé Velha. Katedrála v románském slohu byla postavena na oslavu vítězství nad Maury v roce 1064. Byl zde korunován syn prvního krále Alfonse I., Sancho I. Z boku katedrály obdivujeme dveře a nad nimi balkon, zdobené sochami. Uvnitř je katedrála vyzdobena mnoha obrazy, sochami a barevnými kachličkami azulejos.

Vystoupáme až do areálu univerzity, kde nás uchvacuje obrovské nádvoří obklopené historickými budovami univerzity. Z nádvoří je vchod do univerzitní knihovny. Nakukujeme dovnitř na bohatě zdobené stěny a vykládané skříně s množstvím knih.
Jdeme po schodech z kopce dolů. Stavujeme se na laté na zahrádce kavárny a sledujeme ruch kolem.

Jdeme dál ke kostelu a klášteru Santa Cruz. Byl založen v roce 1131. Soustřeďuje mnoho ukázek coimberské školy raného 16. století. Kapitulní síň od Dioga Boitaka je v manuelském slohu, stejně jako Claustro do Silencio a vyřezávané chórové lavice z roku 1518. Jsou zde také pohřbeni dva portugalští králové. Nás uchvacují nádherné barevné varhany. Výzdoba je tady opět velmi bohatá.

Z univerzitního města pokračujeme do Aveira. Prý se mu říká portugalské Benátky. Město je protkáno řadou kanálů, po kterých jezdí gondoly, ale to je asi všechno, co má se skutečnými Benátkami společného. Parkujeme kus od centra, tak se sice nachodíme, ale kromě kanálu s loděmi a vozítka na nábřeží, které propaguje autonomní řízení – a skutečně nikoho z chodců nepřejelo, příliš zajímavého nevidíme.

Pokračujeme směr Porto, které jenom projíždíme. Ale slibujeme si, že sem někdy aspoň na prodloužený víkend zaletíme. Do Bragy přijíždíme večer. Ještě stihneme nakoupit. Ubytovaní jsme v bytě v podstatě v centru Bragy. Na večeři jdeme ven, projdeme se kolem fontány na hlavním náměstí, všimneme si obchodu s českým pivem a po rušné ulici se vracíme zpět. 

Národní park Peneda-Gerês

Ráno se jedeme podívat až k hranicím se Španělskem do národního parku Peneda-Gerês. Asi po 60 km přijíždíme do vesničky Soajo. Kolem nás jsou všude malé kamenné stavby s křížem, po stranách s otvory a v čele s dveřmi. Stojí na kamenných nožkách. Chvíli nám trvá, než si ujasníme, že jsou to sýpky – espigueiros. Krajina je tady hornatá, kamenitá, ale s dostatkem vláhy pro rostlinstvo. Nejvyšší hory zde dosahují výšky až 1500 m n.m. Kraj je to chudý, velmi málo obydlený. Je to jedna z nejodlehlejších oblastí západní Evropy.

Procházíme vesnicí a pomalu stoupáme po cestě podél kamenné zídky. Za zídkou porostlou vínem jsou malá políčka. Na jednom stojí dva velké panáky z kukuřičného šustí. Všude je spousta žulových kamenů. I kopec před námi je holý a kamenitý, jen s nízkými keři. Potkáváme i místní krávy s obrovskými rohy, které se zde volně pasou.
Zpátky do vesnice se vracíme po staré žulové římské cestě. V kamenech jsou stále vidět koleje po vozech, které zde převážely obilí. Svědčí o tom i několik kamenných vodních mlýnů. Kamenná stavba je poměrně zachovalá, ale dřevěné části chybí.

Ze Soaja pokračujeme přes kopce a údolí k mariánskému poutnímu místu Santuário de Nossa Senhora da Peneda, které leží v odlehlém údolí na severu národního parku. Nad kostelem ční obrovská černá zakulacená skála. Ke kostelu vede dlouhé schodiště lemované velkými kaplemi s plastikami znázorňujícími jednotlivá zastavení křížové cesty. Celý areál náramně připomíná daleko větší kostel Bom Jesús do Monte, který se tyčí nad Bragou.

Do Bragy se vracíme už za tmy. Projdeme se ještě na náměstí s fontánou a v nedaleké restauraci si dáme večeři a víno. Další den máme za sebou.

Viana de Castelo, Braga Bom Jesús do Monte

Ráno po snídani míříme k pobřeží Atlantického oceánu do města Viana de Castelo. Město leží při ústí řeky Lima. Parkujeme na nábřeží vedle vysoké školy. Z dřevěné vyhlídky pozorujeme bouřlivý oceán, jak bičuje pobřeží. Je tu větrno a tak popojíždíme do nedaleké vesničky Carreço, kde jsme v mapě našli větrné mlýny. Motáme se úzkými uličkami do kopce a nakonec zastavujeme před krásným zachovalým mlýnem. Uvnitř si prohlížíme dřevěný mechanismus. Celá kopule s lopatkami je otočná, aby směřovala proti větru.

Od mlýna vede úzká pěšinka a schody dolů z kopce k pobřeží. Opět sledujeme jak velké vlny naráží do skal na pobřeží. Koupat se tu nedá. Jednak je zima a voda je jistě studená, ale hlavně by to bylo velmi nebezpečné. Vracíme se nahoru a jedeme se podívat do centra.

Auto necháváme v přístavu nedaleko velké bílé lodě Gil Eannes. Loď sloužila od roku 1955 jako námořní nemocnice, ledoborec a hlavní podpora pro rybáře u Grónska. Dnes je zde zakotvena a slouží jako muzeum a ubytovna.

Jdeme se podívat na náměstí u Sé katedrály. Sedíme na zahrádce kavárny a sledujeme, co se děje kolem. Uprostřed náměstí je velká kašna, kromě katedrály je zde ještě kostel. Po náměstí chodí studenti v černých talárech na kterých mají zevnitř nášivky nebo nálepky univerzit, kde pobývali. Alespoň tak to bývalo dříve, nám vysvětlila starší dáma, pravděpodobně kantorka. Dnes se tyto nášivky dají běžně koupit v suvenýrech.

Vracíme se k lodi a jedeme se podívat na Baziliku Svaté Lucie, která se tyčí na vrcholu kopce nad městem. Templo Monumento Santa Luzia je skutečně mohutná kamenná stavba. Na rozdíl od ostatních portugalských památek je poměrně nová. Dostavěna byla v roce 1959. Architekti se inspirovali byzantskou a románskou architekturou. Obejdeme si baziliku, prohlédneme si moderní interiér a z kopce pohlédneme na město a 562 m dlouhý most od Gustava Eiffela přes řeku Lima.

Vracíme se na východní předměstí Bragy do Tenões. Na kopci Espinho nás čeká Bom Jesus do Monte, poutní místo s monumentálním barokním schodištěm se zastaveními křížové cesty, po kterém vystoupáte 116 výškových metrů až k chrámu. Sakrální stavby zde stály již od 14. století. Současný barokní areál je z 18. století. Koncem 19. století byla paralelně se schodištěm vybudována lanovka na vodní pohon. Obyvatelé Bragy sem rádi chodí podobně jako pražané na Petřín. O významu místa svědčí i to, že bude v roce 2019 zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Večer hledáme nějakou vinárničku, kde bychom si dali mladé zelené víno – Vinho Verde. Objevujeme stylový klub, kde hraje hudba. Na stěnách jsou různé masky a obrazy. U stolků sedí převážně mladí lidé a popíjejí víno jako my.

Guimaräes, prehistorické kresby v údolí Côa

Ráno než vyklidíme ubytování se jdeme ještě projít do města. Město je ještě poloprázdné. Jdeme po široké ulici kolem divadla k náměstí s fontánou. Fontána ještě nestříká. V nedaleké ulici si kupujeme horké kaštany. Sotva se dopekly. Jsme první zákazníci. Dojdeme na náměstí s radnicí, projdeme historickou bránou do města a nakonec ještě obejdeme Sé katedrálu.

Z Bragy se dnes musíme dostat až do 300 km vzdáleného pohoří Estrela, kde máme další ubytování. Po cestě nemůžeme vynechat město Guimaräes, které je nejvýznamnější svou historií. Právě zde bylo založeno portugalské království, když se jakýsi šlechtic vzepřel moci krále Leónu a roku 1110 se tu narodil první portugalský král Alfonso Henriques. Parkujeme pod starým hradem a jdeme se podívat do města. Jdeme kolem paláce vévodů z Braganzy. Snadno se pozná podle vysokých komínů. Dnes je v něm také jejich muzeum. Pokračujeme přes náměstíčko s mandarinkovníky až ke kostelu Igreja de Nossa Senhora da Oliveira. Před vchodem do kostela stojí Padrão do Salado, zvláštní památník vítězství bitvy u Salado roku 1340, ve které Alfonso IV bojoval proti muslimské armádě. Na náměstí před kostelem roste olivovník, ze kterého se lisuje posvátný olej, kterým se prý v kostele svítí.

Vracíme se zpátky ke starému hradu a pokračujeme v cestě na JV ke španělské hranici do údolí Côa. Nachází se zde unikátní prehistorické skalní rytiny z období paleolitu (22 000-10 000 př. n. l.). Máme domluvenou prohlídku s průvodcem. Přijíždíme na čas do muzea s pokladnou a tam se dozvídáme, že džípy do údolí čekají asi 10 km daleko. Naštěstí tady nikdo nespěchá a počkají na nás. Jedeme sice s francouzskou skupinou, ale průvodce je ochotný a tak nám alespoň stručně anglicky vysvětluje, jak rytiny vznikly a hlavně kde je máme vidět. Často jsou totiž zvířata nakreslena přes sebe a tak nejsou na první pohled ve vyrytých čárách vidět. Údolíje přísně střeženo a bez průvodce se sem nesmí.

Z údolí pokračuje jižním směrem do pohoří Estrela. Do vesničky Sabugeiro přijíždíme až po západu slunce. Bydlíme ve třípatrovém domě a jsme tu zatím sami. Majitelka umí jen portugalsky, ale s Google hlasovým překladačem zvládá komunikaci v angličtině skvěle.

Pohoří Estrela

Serra da Estrela, v překladu Hvězdné hory, je pohoří ve středním Portugalsku v regionu Centro. Jedná se o nejvyšší pohoří pevninského Portugalska. Pohoří je západní součástí Kastilského pohoří. Podle množství vodohospodářských staveb patří k významnému zdroji vody. Jedeme se podívat k přehradě de Lagoa Comprida. Je to velká vodní nádrž v kamenité pustině. Pár kilometrů nad přehradou objevujeme menší přehradu, ale bez vody. Zastavujeme na parkovišti a jdeme se podívat do údolí až k přehradní hrázi. Hráz je udržovaná, zábradlí je nově natřené. Zdá se, že je vše připraveno na velkou vodu. Venku je zima a hodně fouká. Nevíme, jestli je tu takový vítr běžně nebo je to předzvěst hurikánu Leslie, před kterým každý den varují v portugalské televizi.

Pokračujeme na nejvyšší horu pohoří Torre. K větru se přidává ještě mlha, takže na rozhled do kraje můžeme zapomenout. Na vrcholu byly postaveny objekty radarové stanice, observatoře a kamenný obelisk vysoký 7 metrů, aby tak dosáhl nadmořské výšky 2000 metrů. Je zde také pravděpodobně jediné lyžařské středisko v Portugalsku. Ale pro mlhu vidíme jen kousek sedačkové lanovky.

Vracíme se zpět do Sabugeira. Cestou se zastavujeme ještě u umělého kanálu, který vede po vrstevnici kolem hory a sbírá vodu, která se pak svádí dolů do údolí.

Druhý den vyrážíme na trek. Procházíme vesnicí a za potokem začínáme stoupat po cestičce do kopce. Začínáme si všímat, že kolem nás jsou samé spálené stromy. V nedávné době kolem vesnice řádily lesní požáry, které jsou zde časté. Postupně se dostáváme na náhorní plošinu. Chceme si zkrátit cestu a tak jdeme podél elektrického vedení po travnaté pláni se spálenými keři, velkými kameny a potůčky až k rekreačnímu zařízení vedle další přehrady. Za plotem se staví nové dřevěné chatky. Pokračujeme lesem kolem velkých kamenů až k rozhledně Corgo das Mós. Rozhledna vypadá spíš jako nějaká strážní věž. Všude kolem jsou volně stojící obrovské balvany. Některé vypadají, že se musí co nevidět někam skutálet.

Venku silně fouká. Schováváme se za balvan, abychom mohli sníst svačinu. Máme štěstí, že jsme ještě ve vnitrozemí a do Lisabonu jedeme až zítra. Od moře se na pobřeží žene rychlostí skoro 200 km/hod Leslie, nejsilnější bouře, co kdy Portugalsko zasáhla. V noci napáchá na pobřeží značné škody. Naštěstí ne na životech.

Od rozhledny sejdeme k přehradě. Je vidět, že v létě to tady asi žije. Ale dnes to asi na koupání nebude. V restauraci v kempu, ve kterém není ani noha si dáváme oběd a stejnou cestou se vracíme dolů do Sabugeira. Do našeho domu mezitím přibyla ještě jedna dvojice, ale ani pořádně nevíme, ve kterém pokoji jsou ubytovaní.

Tomar, Lisabon

Do Lisabonu se vracíme přes městečko Tomar. Leží v centrální části Portugalska, na břehu řeky Nabão, asi 100 km severně od Lisabonu. Bylo sídlem Řádu templářských rytířů v Portugalsku. Klášter Řádu Kristova, který po sobě zanechali, patří k nejvýznamnějším evropským památkám a je to památka UNESCO. Architektura zahrnuje prvky románské slohu, gotiky, manuelského stylu, renesance, manýrismu a baroka. Založen byl roku 1162 velmistrem řádu v Portugalsku, donem Gualdimem Pais. Další stavební úpravy proběhly za Jindřicha Mořeplavece (velmistr od roku 1418), ale největší stavební práce jsou datovány do období panování Jana III. Portugalského (1521-1557).

Klášter je rozsáhlý a výzdoba uvnitř je překrásná. Architektonickým skvostem je manuelské okno ve stylu portugalské pozdní gotiky, zvané manuelský sloh.

V Lisabonu jsme chvíli před západem slunce. Letadlo nám letí až kolem půlnoci, tak máme ještě čas. Jdeme se podívat na vyhlášenou Lisabonskou lanovku, na most 25 de Abril, za kterým se tyčí socha Krista a na vyhlášenou pekárnu Belém, kde si musíme koupit vyhlášené nadýchané koláčky.

Jsme na pobřeží zálivu u kláštera řádu Svatého Jeronýma. Otevřený už je pouze kostel, kde je zrovna bohoslužba. Potichu se vytratíme a jdeme se podívat na nasvícenou Belémskou věž (Torre de Belém). Další stavbu v manuelském stylu. Patří k symbolům města a připomíná významné postavení Portugalska v období významných námořních objevů na přelomu 15. a 16. století. Společně s klášterem je to další portugalská památka UNESCO.

Na nábřeží si dáváme ještě poslední skleničku vína a jedeme na letiště vrátit auto. Za chvíli už nás TAP Portugal přenáší domů do všedního pondělního rána.