Vietnam

Vietnam, Kambodža 9. – 31. března 2024

Toto není finální verze, text se ještě upravuje…

Jarča nám už dlouho připomíná, že musíme jet do Vietnamu. A letos se konečně sešly Jarní prázdniny a Velikonoce. Takže učitelka mohla odjet, aniž by příliš zanedbala žáky a my jsme také ušetřili den dovolené. O Vietnamu jsme se ještě zmínili Pavlovi a tomu se to moc zalíbilo. Povedlo se mu sehnat letenky na naše lety a vyrazil s námi.

Ho Či Minovo město

V sobotu v poledne nás před barákem vyzvedává Jirka s Dášou a cesta může začít. Odlétáme Dreamlinerem do Kataru do Doha. Letadlo vypadá, že je docela nové. Drobná skvrnka na cestě je výběr jídla. Ale za to si můžeme sami. S Ginou jsme si vybrali ovocný talíř a moc jsme se nenajedli. A tak první cesta po 5ti hodinovém letu vedla do libanonské restaurace na polívku. Byla dobrá a bylo jí dost. 

Ve 2 hodiny v noci místního času pokračujeme Boeingem 777 do Ho Chi Min. nebo také do Saigonu, jak se město jmenovalo dříve. Už jsme u unavení a sem tam si zdřímnem. Letíme na východ a čas se posunuje proti nám. V Saigonu přistáváme chvilku po 14 hodině. Chvilku čekáme na pasové kontrole. Víza jsme vyřídili předem přes internet, tak nezdržujeme. Kufry už jsou z pásu dole a objednané taxi do hotelu také klaplo. 

Po třetí hodině odpoledne se vydáváme na procházku do města. Nejprve míříme ke katedrále. Bohužel hlavní portál s věžemi je zahalen v lešení. Obejdeme katedrálu a stojíme před další památkou – starou budovou pošty. Dřevěná klenba a výzdoba je moc hezká. Pokračujeme po hlavní ulici k nejzajímavější památce. Schovaný mezi domy se před námi objevuje buddhistický chrám Chuan Ngoc Hoang. Jadeitový chrám. Zouváme si boty a jdeme se podívat mezi věřící, kteří zapalují voňavé tyčinky a modlí se k Buddhovi. Fotit se zde nesmí, ale neodoláme a pár obrázků pořídíme.

Od ubytování jsme ušli asi 3 kilometry a nechce se nám jít pěšky zpátky. Taxi nás za 5 USD doveze k největší tržnici kousek od našeho hotelu. Pořád nemáme vyměněné peníze. Jdeme se zeptat  do informačního centra, kde by nám je vyměnili. Můžeme si je vyměnit i zde. Kurz asi není nejlepší, za starší dolary dostáváme i horší cenu, ale jsme rádi, že máme za co nakupovat. Jdeme do tržnice. Máme asi půl hodiny, než zavřou. Projdeme stánky a koupíme i pár dárků.

Už máme hlad. Chvíli procházíme ulice nedaleko hotelu. Nakonec si vybereme malou restauraci, kde si dáváme polévku Pho s hovězím masem a nudlemi. A vyzkoušíme i místní pivo Saigon. Cestou do hotelu jdeme kolem kavárny, která otvírá v 6 ráno. Tady si zítra dáme snídani.

Mekong

V pondělí ráno vstáváme brzy, abychom stihli snídani. Jsme trochu překvapeni, když se s obsluhou v Highlands Coffee nemůžeme domluvit na obyčejném černém čaji. Všechny čaje v nabídce jsou s kousky ovoce, nahoře doplněné podivnou sladkou pěnou. Cena na místní poměry je docela vysoká a především nápoj je v základní verzi s ledem. Naštěstí croissanty mají standardní, jaké známe.

V 8 ráno nás čeká před hotelem průvodce s autem a vyrážíme na dvoudenní výlet na řeku Mekong. Zavazadla si bereme s sebou. Do hotelu se už vracet nebudeme. Z výletu nás zavezou přímo na letiště. První zastávka má být ukázka výroby bambusového oblečení. Bohužel je to jen trik na turisty. Jedná se o velkou prodejnu se zbožím z hedvábí, bavlny a bambusu. Na začátku nás posadí do větší místnosti, kde absolvujeme předvedení všech výhod těchto látek. Jako na správné prodejní akci. Pak už můžeme do obchodu, kde si vše můžeme koupit. Každý si nakonec něco koupí. Ceny jsou samozřejmě lepší než u nás, ale ve vietnamské tržnici bychom asi pořídili lépe.

Pokračujeme do města Mỹ Tho, kde v přístavu přesedáme na menší loď, která nás převeze přes jedno z ramen Mekongu na ostrov Thới Sơn. Jsme na včelí farmě. Odoláváme a med ani jiné produkty z medu nekupujeme. Projdeme zahradou a nasedáme do dřevěné kánoe. Jedeme pralesem po úzkém přítoku. Cestou potkáváme několik podobných lodí s turisty. Přesedáme do vozu taženým koníkem a jedeme na oběd. Na stole máme velkou rybu. Nevíme, jak do ní, ale šikovná Vietnamka nám z ní maso obere.

Vracíme se zpět přes řeku do přístavu k autu a pokračujeme směrem do Can Tho, kde máme ubytování v hotelu CT Morning. Po cestě ještě zhlédneme Vinh Trang Pagodu s velikým ležícím Budhou. 

Ráno v úterý vstáváme v půl páté. V pět nás čeká před hotelem průvodce s autem. Vyrážíme na hlavní atrakci – plovoucí trhy na Mekongu. Popojedeme do přístavu, kde nasedáme na člun asi pro 20 lidí. Ale je jen pro nás. Plujeme po špinavém Mekongu. Míjíme ostatní lodě. Zpravidla motorové, ale na některých vidíme i domorodce veslovat. Lodě vypadají, že dlouho nevydrží, ale zdání klame. Všechny vypadají stejně staře a opotřebovaně, ale stále jezdí. Pouze velké nákladní lodě jsou moderní a udržované. V řece plave mnoho zelených větví doplněných odpadem všeho druhu.

Asi po půlhodině dojedeme na místo. Je zde spousta starých lodí mezi kterými se proplétají lodě s turisty. Některé lodě nabízí produkty k prodeji. Ty velké vypadají, že slouží jako velkoobchod. Co prodávají mají pověšené na stěžni. Zpravidla je to nějaké ovoce. Ananas, dýně, citrusy nebo banány.

Projedeme kolem několika lodí až zastavíme u velkého pontonu. Jdeme se podívat, jak se vyrábí barevné nudle. Těsto se peče podobně jako palačinka, ale v páře. Pak se plát těsta nechá vyschnout a na řezačce nařeže na tenké nudle. Ty se pak mohou dobarvit nějakým přírodním barvivem.

Po trzích se vracíme na hotel a jdeme na snídani. V malém bistru si dáváme konečně černý čaj a bagetu s vajíčkem. K tomu ještě jednu ledovou kávu. Pro dva celkem za 63 VND. V Highlands by ty peníze byl sotva ten podivný čaj. 

Vyrážíme zpět do Saigonu. Průvodce je asi naštvaný. Nechceme mu vyměnit stodolarovky za nové s bezpečnostním proužkem. Je tady totiž s nimi problém. Ve směnárně je vyměňují za kurz o korunu horší. Nakonec mu dáváme ne 420, ale 440 USD. V Saigonu nás ještě zaveze do manufaktury, kde vyrábějí obrazy. Dřevěnou desku lakují a polepují perletí nebo skořápkami a pak zase lakují a popřípadě vyškrabují. Vrstev laku je prý 16. Vypadá to hezky a jeden obrázek si vezeme domů.

Před odletem do Da Latu ještě stihneme oběd v takové naší jídelně – restauraci Phở Hòa Pasteur. Nevím jestli tam znají Louise Pasteura, nicméně mám podezření, že následující střevní potíže, které mne potkaly má na svědomí jejich mastná Phở Bở polévka.

Da Lat

Z Mekongu jedeme rovnou na letiště a přelétáme do města Da Lat. Letiště je asi 35 km daleko. Taxi nás doveze do hotelu, který jsme si dopředu zamluvili. Khanh Uyen 3 Hotel nás nepříjemně překvapuje. Pokoj má sice uvedené rozměry, ale nenapadlo by nás, že je dvoupatrový. Nahoře je místo přesně na manželskou postel a pod ní je záchod se sprchou. Kufry nejde kam dát a pokoj nemá ani okno. Naštěstí v recepci jsou ochotní, říkají, že mají ještě jeden hotel, kde nás mohou ubytovat za stejnou cenu. Arory hotel sice není dokonalý, ale je výrazně lepší. Aspoň se do pokoje vejdeme.

V recepci každého hotelu jde všechno zařídit a tak si domlouváme taxi na celý den. Cena pro 6 lidí není žádný problém. Přijede pro nás docela sympatická paní řidička. Jedeme asi 15 km směrem na západ k Tygřímu vodopádu. K vodopádu se musí pěšky z kopce. konečně máme trochu klidu v přírodě bez turistů. Vodopád není nijak veliký. Jmenuje se podle sochy tygrů u jeskyně vedle vodopádu. Vyfotíme se, projdeme si upravený malý park a šlapeme zpátky do kopce.

Vracíme se do Da Latu a pokračujeme na jihovýchod k městu Nam Ban, kde je Linh An Pagoda. Byla postavena v roce 1993 na vysokém kopci s výhledem na Sloní vodopád. Nejkrásnějším místem pagody Linh An je Hlavní sál postavený v roce 1999, který má plochu přes 1400 m2.  Dominanta, socha Maitréji,  je 12,5 m vysoká a slouží zároveň jako rozhledna. Maitréja je postava budhistické mytologie, která se probudí v době, kdy bude lidstvem zapomenuto Buddhovo učení a začne vyučovat dharmu.

Poslední dnešní zastávka je farma, kde pěstují kávovníky a chovají cibetky. Snažíme se dopátrat, kolik procent cibetkových zrn je v prodávaném pytlíčku kávy. Prý 100%, ale tomu nevěříme. Samozřejmě i ochutnáme. Káva je dobrá, ale asi jsem špatný degustátor, protože nic nadpozemského necítím. 

V Da Latu zůstáváme ještě další den, ve čtvrtek. Jdeme se podívat na bláznivý dům – Crazy House. Vietnamská architektka Đặng Việt Nga vytvořila skutečně velmi zajímavou podívanou. Dům je jak z nějaké pohádky. 

Bizarní avantgardní penzion, stojící v příkrém kontrastu s francouzskými koloniálními vilami v Dalatu, je bludištěm točitých schodišť, sochařských ložnic, zvlněných ploch, vírů jasných barev, úzkých mostů a skrytých zákoutí. Autorka říká, že jde o maximální vyjádření její představivosti. „Crazy House je vyvrcholením mého života a kreativity – všechno se to sešlo v této struktuře,“ řekla CNN Travel Đặng, dcera bývalého generálního tajemníka Vietnamu Truonga Chinha. „Chtěla jsem vytvořit něco originálního, průkopnického – odlišného od čehokoli jiného na světě.“

V únoru 1990 vypracovala plány na Crazy House. Ale místo modrotisků vytvořila sérii obrazů, aby sdělila svou fantastickou vizi. Jako forma expresionistické architektury nemá dům žádné pravé úhly, ale spíše organické formy, které jsou navrženy tak, aby zrcadlily přírodní prvky, jako jsou houby, mušle, jeskyně a pavučiny.

(originál článku na CNN Travel – https://edition.cnn.com/travel/article/crazy-house-dalat-vietnam/index.html

 

Crazy House bychom mohli prolézat dlouho, ale ještě nás čeká tržnice a francouzská čtvrť. Dojdeme k přehradě a od přehrady už je do tržnice jen kousek. V tržnici chvíli procházíme stánky se vším možným a  dáváme si zde i oběd. Před tržnicí nás zaujme stánek, kde jsou maliny a ostružiny vyskládané jednotlivě v krabicích jako v bonboniéře. 

Od tržnice pokračujeme do kopce do francouzské čtvrti. Jsou tady staré domy z dob koloniální nadvlády Francouzů, kteří založili město v roce 1893 jako rekreační oblast na vysočině. Francouzi si sem jezdívali odpočinout od letního vedra. Posedíme chvíli v kavárně a pak jdeme pěšky zpět do hotelu.  

Ráno musíme sbalit, dopravit se taxíkem na letiště a posunout se dále na sever. Z Da Latu do Danangu jsme nenašli přímý let a tak letíme zpět do Saigonu a dalším letadlem do Danangu. Bohužel je to jiná letecká společnost. Kufry si musíme vyzvednout a znovu je odbavit. Naštěstí letadlo nemá zpoždění a na kufry skoro nečekáme, takže nemáme při přestupu na letišti žádný spěch.

Hoi An

Ve čtvrtek pozdě večer přistáváme v Danangu. Taxi nás převáží do Hoi Anu do hotelu Sea and Sand. Bydlíme asi 10 minut autem od centra města, ale máme nedaleko pláž Cua Dai. Holky si to ráno nenechají ujít a vyzkouší Jihočínské moře. Pak se vydáváme do města. Centrum je plné zachovalých starých domů různých stylů, které zde zanechali především cizí obchodníci. Díky své jedinečnosti bylo v roce 1999 zapsáno mezi památky UNESCO. Bohužel jedna z velkých atrakcí města – Japonský most se opravuje. Ale je tu i japonské muzeum v jednom z domů a to si můžeme prohlédnou v celé jeho kráse. 

Hoi An nabyl jako mezinárodní přístav významu zejména v 16. a 17. století, kdy se sem sjížděli nejen asijští, ale už i evropští mořeplavci a obchodníci (Portugalci, Italové). Řada cizinců se zde usadila, Číňané a Japonci si vytvořili vlastní čtvrti. Právě sem přijížděli také četní křesťanští misionáři a lze říci, že právě z Hoi Anu (známého tehdy jako Faifo) se na vietnamské území začalo šířit křesťanství.

V pozdějších staletích pozbyl Hoi An své původní důležitosti především proto, že ústí řeky Thu Bon bylo stále více zanášeno dalšími nánosy a původní přístav se stal nepřístupným pro námořní lodě. Jeho roli převzal nově vznikající a rostoucí přístav v nedalekém Danangu (asi 30 km od Hoi Anu). Díky tomu zůstal nevelký Hoi An v ústraní a nebyl poškozen ani v dobách nejtěžších bojů za dvou indočínských válek ve 20. století.

(Wikipedie)

Procházíme se po městě až do večera a čekáme, co se bude dít na řece. Ulice jsou plné lampiónů, které se začínají rozsvěcet. Na řeku vyplouvají lodě s lampióny a lidé posílají po vodě svíčky. Sedíme v kavárničce na břehu řeky a užíváme si tu atmosféru.

Hue – Zakázané město

Ještě ve čtvrtek si v hotelu domlouváme taxi do císařského města Hue. V pátek ráno na nás taxi čeká. Co se domluví na hotelu to funguje perfektně. Císařské město Hue je asi 130 km daleko. Vybíráme si cestu přes hory, abychom si užili také přírody a ne jen památek ve městě. V nejvyšším místě cesty se zastavujeme na snídani. Je tady odpočívka se stánky. Možná by to šlo nazvat i restaurací. Projíždí kolem nás tahač s návěsem, na kterém má čtyři velké bagry. Za chvíli ho budeme předjíždět z kopce dolů. Doufejme, že má dobré brzdy. 

Taxi nás vysazuje vedle hradeb Zakázaného města. Hradby jsou dvojité a před nimi je ještě vodní příkop. Tvoří čtverec a uprostřed každé strany je brána, kterou se dá město opustit. Vcházíme hlavní bránou. Za námi mimo areál města se tyčí do výšky 37 m Vlajková věž. Citadela je uprostřed města Hue na břehu řeky Song Huong (Voňavá řeka). Stavbu zahájil první císař dynastie Nguyen Gia Long v roce 1804 a dokončil ji císař Minh Mang v roce 1833. Za tuto dobu se tu stačilo vystřídat 13 panovníků. Palác nejvyšší harmonie (Thai Hoa), zvaný též jako Trůnní palác, pochází z roku 1805 a roku 1833 získal po přestavbě svou dnešní podobu. V Paláci nejvyšší harmonie se konaly velké královské audience, korunovace, slavila se tu výročí císařova narození apod. Dodnes tu stojí původní královský trůn.

Devět dynastických uren, stojících před pavilónem Hien Lamp je památníkem mandarínů za jejich věrnost dynastii. Byly odlity z bronzu v letech 1835 a 1836, vysoké jsou cca dva metry, bohatě ornamentálně zdobené a mají tak symbolizovat jednotu země a dynastie. V pavilónu, který býval až do roku 1975 královskou kaplí, jsou uloženy urny s popelem císařů a jejich rodin.

V původní Citadele bylo 148 budov. Ve Vietnamské válce byla většina budov zničena a dnes jich zůstalo 20. Areál je rozlehlý, hradby po obvodu měří 10 km. Prohlídka nám zabere několik hodin. Nejkrásnější je samozřejmě Císařský palác s krásnou výzdobou venkovní fasády, ale i vnitřních sálů. Potkáváme zde skupinky dívek, které si v místní šatně půjčují dobové šaty a nechají se fotit najatými fotografy před palácem.

Od 16. století bylo město, tehdy zvané Phu Xuan (viet. Phú Xuân), hlavním městem šlechtického rodu Nguyen, který ovládal jižní oblasti země. Po sjednocení Vietnamu králem Gia Longem v roce 1802 se dynastie Nguyen stala novou celovietnamskou královskou dynastií a Hue pak hlavním městem celé země. Sídlil zde král i dvůr, konaly se zde i celonárodní konfuciánské zkoušky. Název Hue zřejmě pochází ze staršího sinovietnamského pojmenování Thuan Hoa (viet. Thuận Hoá), přičemž hoá znamená „mír“ či „harmonie“. Na královském trůně se postupně vystřídalo 13 panovníků rodu Nguyen, nejdéle z nich vládl Tu Duc (viet. Tự Đức, 1847–1883), poslední Bao Dai (viet. Bảo Đại, 1926–1945) byl zároveň posledním vietnamským králem vůbec.

V době francouzské kolonizace bylo Hue hlavním městem Annamu, jedné z částí tehdejší Francouzské Indočíny, jež zahrnovala i dnešní Laos a Kambodžu. Francouzi ponechali městu královský status až do roku 1945 a podporovali jeho architektonický rozkvět, role vietnamských králů však zůstala v ryze symbolické rovině. V roce 1885 eliminovali Francouzi pokus tehdejšího krále Ham Nghiho o vlasteneckou vzpouru a francouzské vojsko při té příležitosti vyplenilo a zničilo velkou část vnitřního královského města.

Po druhé světové válce, v roce 1945, abdikoval Bao Dai a Hue ztratilo výsadní pozici nejdůležitějšího města Vietnamu, jímž se znovu stala Hanoj. Po skončení francouzské kolonizace v roce 1954, kdy došlo při Ženevské konferenci k rozdělení Vietnamu na sever (ovládaný komunisty) a jih (podporovaný USA), se Hue stalo součástí Jižního Vietnamu. V lednu 1968 přepadli v rámci tzv. Novoroční ofenzivy (či ofenzivy Tết) město severovietnamští vojáci. Ti pozabíjeli ke třem tisícům civilistů, považovaných za kolaboranty. Následný americký protiútok, při němž byly hojně použity bomby, a následné další raketové střely severovietnamských jednotek zničily velkou část města.

Jakožto poslední imperiální sídlo zůstalo Hue mimo zájem vietnamské komunistické moci až do roku 1990, kdy mu byl přiznán status národní kulturní památky. Od roku 1993 je pak město zapsáno do seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.

(Wikipedie)

Už je dávno po poledni, opouštíme Citadelu a za hradbami si dáváme oběd. Taxík máme na celý den, tak nemusíme spěchat. 

Pokračujeme asi 5 km k pagodě Thiên Mụ se sedmipodlažní věží Phước Duyên, která je zasvěcená reinkarnaci Buddhy. Místo je spojované s mnichem Thich Quang Ducem, který se v roce 1963 nechal upálit v centru Saigonu na protest proti vládě tehdejšího prezidenta Ngo Dinh Ziema. 

Ještě nám zbývá hrobka císaře Tu Duc. Není to jedna stavba, ale je tvořena 50 stavbami harmonicky uspořádanými za 1500 metrů dlouhou osmiúhelníkovou hradbou. Pohřební komplex byl postaven v letech 1864 – 1867 a stavby jsou situovány do borovicového háje s několika romantickými jezírky. Zajímavou stavbou je pavilon Minh Khiem, který byl původně postaven jako divadlo. V areálu hrobky potkáváme studenty asi na školním výletě. Někteří se s námi rádi vyfotí.

Zpět do Hoi Anu už nejedeme přes hory, ale nejkratší cestou kolem moře. 

Hanoj

V neděli ráno si nepospíme, ale brzy jedeme do Danangu na letiště a přelétáme do Hanoje. Kolem oběda jsme v hotelu Golden Time Hostel 3 v centru starého města. Ještě pro nás nemají připravené všechny pokoje, ale jako vždy se to vyřeší. Hotel máme zamluvený na zbylých 12 dní pobytu, i když tady strávíme sotva polovinu nocí. Ale na naše poměry je to levné a odpadá starost s převážením zavazadel. 

Hotel leží ve staré Hanoji v části zvané Buo Sau Pho Phuong neboli „36 ulic“ – čtvrť starých uliček původně spojených s řemeslnickými cechy, podle nichž jsou uličky pojmenovány. Jdeme se podívat k nedalekému Jezeru navráceného meče (jezero Hoàn Kiếm). Dle pověsti se z něj vynořila božská želva, aby darovala hrdinovi jménem Le Loi kouzelný meč, s jehož pomocí vyhnal Číňany ze země. Na jednom z ostrůvků stojí pagoda Thap Rua (Želví věž), na dalším konfuciánský chrám Ngoc Son (Chrám nefritové hory) z 16. století. Chrám si necháme na později. Dnes je tam spousta lidí. 

Chvíli sedíme v kavárně nad křižovatkou a pozorujeme, jak se mezi sebou proplétají auta, motorky a chodci. Vypadá to jako chaos, ale pokud se dodržuje základní pravidlo – neudělat něco neočekávaného, tak to funguje. A na rozdíl od Saigonu, tady se na červenou i proud skůtrů zastaví.

Jdeme se projít kolem jezera. Hned na začátku vidíme hasiče a záchranáře, kteří na modelech ukazují lidem první pomoc. U jednoho stánku si Gina vyzkouší, jak se hasí požár. Hasiči na to mají docela hezký program propojený se skutečným hasicím přístrojem. Asi tady civilní obranu berou vážně.

Na druhé straně jezera nás upoutá skupina tanečníků, kteří se chystají něco předvádět. Ptáme se, co se bude dít a dozvídáme se, že ulice Đinh Tiên Hoàng slouží o víkendech jako místo setkávání lidí, kteří se chtějí bavit. Auta a motorky sem nesmí. A tato taneční skupina se prezentuje na internetu krátkými videi a fotkami, které natáčí právě na této ulici. O kus dál vidíme děti, které něco malují nebo staví z kostek. Na konci ulice je Vodní loutkové divadlo (Nhà hát Múa rối nước Thăng Long). Sem musíme také zajít, ale dnes to nestihneme. Už se stmívá, tak jdeme na večeři a na pivo do vyhlášené ulice Hàng Bạc. Máme ji od hotelu prakticky za rohem. Dnes je den Svatého Patrika, tak to musíme zapít.

Druhý den máme volné jen dopoledne. Trávíme ho v chrámu literatury Van Mieu. Byl postaven v roce 1070 a až do roku 1779 v něm sídlila první vietnamská univerzita Imperial Academy. Je zasvěcen Konfuciovi, mudrcům a učencům. Můžete ho najít i na 100 000 bankovce. Chrám se rozkládá na 5,4 ha a je v něm 5 nádvoří a jezero Van. A dnes je plný žáků a studentů. Vyptáváme se a už víme, že tato slavnost se koná v souvislosti s postupem do vyšší úrovně vzdělávání. 

Blíží se poledne. Spěcháme do vlakové uličky. Za chvíli to jede. Trať vede mezi domy a je tady hodně málo místa. Musíte se schovat v domě, aby vás vlak nezachytil. A nejede zrovna pomalu. Ulička je plná kavárniček a je tady spousta turistů. Nakonec i my máme kavárničku, do které se můžeme schovat. Vlak je dlouhý a kdybychom natáhli ruku, tak by nám ji urazil. Od vlaku už musíme zpátky na hotel. Odpoledne letíme do Kambodže na chrámy Angkor. 

Kambodža – Angkor

Do Siem Reap přilétáme večer. Do hotelu SRL Villa nás vezou tuk-tuky. Majitel hotelu je patrně Evropan. Stěžuje si, že to tu není jako před Covidem. Hotel je skoro prázdný a tomu odpovídají i služby. Na velké tabuli má vyobrazená jídla, která si můžeme dát, ale na večeři musíme zapomenout a můžeme být rádi, že nám alespoň slíbí k snídani čaj a vaječnou omeletu. Domlouváme si program na úterý, které chceme celé věnovat chrámům v Angkoru. Prý musíme vidět východ slunce nad Angkor Vatem, takže odjezd bude brzy.

V 5 ráno už na nás čekají tuk-tuky. Není to vozidlo, jaké známe třeba z Madagaskaru. Pohon obstarává motorka, za kterou je připojen kočár na čtyřech kolech. Vejdou se do něj čtyři lidi. Řidič jede na motorce. Jedeme asi 4 km k hlavnímu chrámu Angkor Vat. Usadíme se na louce před chrámem a čekáme na východ slunce. Ale jak už jsme si zvykli, obloha je v oparu, takže ani slunce není udivující zážitek a mohli jsme si klidně ještě chvíli pospat.

Angkor Vat

Byl postaven počátkem 12. století pro krále Súrjavarmana II. jako královský chrám a hlavní město. Angkor Vat je největším a nejlépe zachovalým chrámem celé oblasti a jako jediný zůstal významným  hinduistickým a později buddhistickým náboženským centrem od svého založení. Chrám je vrcholným příkladem khmerské architektury, stal se symbolem Kambodže a je zobrazen na její státní vlajce. Uprostřed chrámu stojí pět věží rozestavených do tvaru pětky na hrací kostce. Na rozdíl od většiny chrámů v Angkoru je Angkor Vat obrácen na západ, což vede badatele k domněnce, že byl postaven jako hrobka krále Súrjavarmana. 

Procházíme se po chrámu, obdivujeme vnitřní chodby a venkovní náměstí. Vystoupáme i do jedné z věží. Všude je spousta reliéfů a zdobených sloupů. Průchody a vstupy jsou mnohem větší, než by bylo potřeba a to vede k domněnce, že se tady pohybovali i lidé na slonech. Kolem celého chrámu je vnější zeď a vodní příkop široký 190 m. Mezi vnější zdí a vlastním chrámem je dnes prostor zarostlý lesem. Dříve se tady  pravděpodobně nacházelo královské město. Bohužel to se do dnešní doby nezachovalo. 

Jdeme zpět přes vodní příkop k přístupové cestě a hledáme tuk-tuky. Chvíli nám to trvá, nikdo si pořádně nepamatuje, kde jsme je opustili. Nakonec je najdeme. Brzy ráno jsme nesnídali, ale teď už je čas ukojit hlad v nedaleké restauraci.

Bayon Temple

Pokračujeme k dalšímu chrámu. Je zajímavý tím, že na každá věž je ze všech čtyř světových stran ozdobena obřímy obličeji. Věží prý původně bylo 49 a většina jich je zachována dodnes. 

Bayon je jeden z nejslavnějších chrámů zachovaných z doby khmérské říše. Byl postaven na přelomu 12. a 13. století, v době vlády Džajavarmana VII., jakožto ústřední chrám hlavního města – Angkor Thomu. Vzhledem k tomu, že Bayon a téměř celý Angkor Thom vznikly v mahájánové éře khmerské říše, obvykle se předpokládá, že tváře na věžích mají zřejmě představovat bódhisattvu Avalókitéšvaru. Existují však i jiné hypotézy, mj. že jde o tvář samotného Džajavarmana VII. Ústřední a nejvyšší věž Bayonu má kruhový půdorys, což rovněž představuje inovaci v angkorské architektuře.  

Baphuon

Projdeme Bayon a pokračujeme pěšky k chrámu Baphuon. Ten byl také součástí města Angkor Thom. Byl postaven na umělém kopci. Chrám byl původně zasvěcen Shivovi a později přeměněn na budhistický chrám. Pravděpodobně byl postaven v 11. století za vlády Suryavarmana I. 

Ve 20. století se velká část chrámu rozpadla. Při první obnově bylo 300 000 bloků pečlivě očíslováno a rozmístěno na ploše 10 hektarů kolem chrámu. Bohužel válka s Rudými Khméry celé úsilí zmařila. Plány, které popisovaly bloky se ztratily. Druhý projekt v letech 1996 – 2011 vedl francouzský architekt Pascal Royèr. Všechny bloky opět identifikovali a poskládali a tak mohl být v dubnu 2011 znovu otevřen za přítomnosti kambodžského krále Norodoma Sihamonia a francouzského premiéra Françoise Fillona.  

Preah Khan

Od chrámu Baphuon jdeme podél sloní terasy. Je to vlastně dlouhá zeď na které jsou reliéfy slonů. Na konci na nás čekají tuk-tuky. Chvilku se vezeme a už jsme u dalšího chrámu. Chrám Preah Khan byl postaven králem Jayavarmanem VII. v roce 1191 na počest jeho otce. Název „Preah Khan“ znamená „Svatý meč“. Chrám byl po staletí opuštěn a pohlcen džunglí, stejně jako ostatní chrámy v Angkoru. Francouzští archeologové jej znovu objevili na konci 19. století. 

Neak Poan

K dalšímu chrámu jdeme po dlouhé dřevěné lávce přes jezero Jayatataka Baray. Z jezera trčí uschlé stromy. Při pohledu na tuto scénu se mi vybaví vodní nádrž Nové Mlýny. Vlastní chrám je obklopen čtyřmi menšími bazény, které symbolizují čtyři elementy: vodu, zemi, oheň a vítr. Chrám byl postaven králem Jayavarmanem VII. ve 12. století a původně sloužil jako nemocnice. Věřilo se, že koupání v bazénech může léčit nemoci. Název „Neak Poan“ znamená „stočené hady“ a odkazuje na sochy hadů (nágů), které obklopují základnu chrámu. Tyto sochy představují dva hady, Nandu a Upanandu, tradičně spojené s mytickým jezerem Anavatapta, jehož vody měly léčivé účinky.

Ta Som

Ta Prohm

xxx

Hanoj je důležitým politickým, hospodářským a kulturním centrem země a od roku 1976 hlavním městem sjednoceného Vietnamu. Své jméno (v překladu „ve vodách“) dostalo podle polohy na březích Rudé řeky a na několika jezerech. Počet obyvatel aglomerace činí téměř 7,5 milionu. Město vzniklo ve 3. století př. n. l. a do roku 1831 neslo název Thang Long. Dnešní Hanoj je moderní pulsující město, jehož jádro vzniklo za francouzské koloniální vlády. Přestože bylo během války v Indočíně silně bombardováno, bývá považováno za nejkouzelnější hlavní město celé Asie. Centrem Hanoje je Hoan Kiem, tzv. „Jezero navráceného meče“. Dle pověsti se z něj vynořila božská želva, aby darovala hrdinovi jménem Le Loi kouzelný meč, s jehož pomocí vyhnal Číňany ze země. Na jednom z ostrůvků stojí pagoda Thap Rua (Želví věž), na dalším konfuciánský chrám Ngoc Son (Chrám nefritové hory) z 16. století. V sousedství jezera se nachází Buo Sau Pho Phuong neboli „36 ulic“ – čtvrť starých uliček původně spojených s řemeslnickými cechy, podle nichž jsou uličky pojmenovány. V okolí je možné navštívit novogotickou katedrálu sv. Josefa, proslulou třípatrovou tržnici Dong Xuan nebo historický most Long Bien. Obchodním srdcem Hanoje je Francouzská čtvrť s několika významnými stavbami, jako je Vězeňské muzeum, budova bývalé rezidence guvernéra Tonkinu ve stylu art deco a budova Opery. Středobodem západní Hanoje je velké náměstí Ba Dinh sloužící při významných příležitostech jako místo vojenských přehlídek. Jeho dominantou je Ho Či Minovo mauzoleum se sarkofágem komunistického vůdce a celým komplexem parků, památníků a pagod. Nedaleko stojí moderní budova Národního shromáždění, Prezidentský palác a Ho Či Minovo muzeum. Zajímavé je také Vietnamské etnologické muzeum se sbírk