26.7. – 3.8.2025 Bovec, Bohinj
Závody ve Slovinsku mi Gina slibuje už dlouho. Letos se to konečně povedlo. Oblíbený OOCup má 3 etapy v Itálii a 2 etapy ve Slovinsku. Jede s námi Katka a Marta a v dalších autech Klárka s rodinou, Bogárovi a Magda a Vláďa. My vyrážíme v sobotu ráno z Jankova. Na Dolním Dvořišti tankujeme u oblíbené pumpy vedle bývalého Duty Free Shopu. Venku pěkně prší. Pokračujeme po dálnici kolem Salzburku a Villachu až do italského Tarvisia.
Parkujeme u nádraží a jdeme se podívat na Orrido dello Slizza. Venku spadne jen sem tam kapka. Řeka Slizza tady vytvořila hluboký kaňon. Stezka začíná u mostu přes řeku a pokračuje podél vodopádu jednoho z jejich přítoků. Po pěšince klesáme až k řece. Nádherně čistá voda se proplétá mezi velkými kameny. Pěšina pokračuje kolem malé pláže, kde se ve vodě brouzdá skupinka turistů. Chvíli pokračujeme hlubokým kaňonem podél řeky a pak vystoupáme nahoru k památníku Monumento al Granatiere Austriaco, který připomíná porážku Napoleona Rakušany v roce 1797.
Z Tarvisia pokračujeme dále do kempu v městečku Bovec. Stoupáme do hor kolem jezera Lago del Predil a o kousek dál překračujeme hranici do Slovinska. Přejíždíme ještě jeden hřeben a pak už je to více méně po rovině podél řeky Koritnica až k místu, kde se vlévá do Soči. A tady nedaleko soutoku je náš kemp Liza. Vojta nám zamluvil dvě stání, takže se pohodlně vejdeme my s autem a přístřeškem a holky každá se stanem. Vedle nás je hned přístřešek s dřezem a teplo vodou a za ním popelnice. Akorát na umývárny a wc to máme kousek do kopce. Jsme tady poslední, všichni ostatní už v kempu jsou. Jdeme na jedno Laško do místní restaurace a pak stavíme přístřešek a stany, vaříme večeři a pomalu můžeme jít spát.
V neděli začínají závody. Musíme zpět přes Tarvisio a podél slovinské dálnice až za Radovljicu do vesničky Spodnja Dobrava. Shromaždiště a parkoviště je na louce u krásného asi 50 metrů širokého závrtu. Je to symbolické, závrty nás provázejí celou první etapou. Ale vůbec nejsou tak hezky přehledné, jako ten na louce. Jsou schované v zarostlém lese, jeden vedle druhého. Kolem nich je spousta cest, ale ani to mi nezabrání ztratit se hned cestou na první kontrolu. Naštěstí mě zachraňuje křižovatka několika cest. To by mohla být tato, říkám si po chvilce usilovného koukání do mapy a mám štěstí. Okolní závrty také odpovídají a první kontrolu mám úspěšně za sebou. Na další kontroly si dávám větší pozor, ale úvodní ztrátu samozřejmě nedoženu. No nakonec nejsem poslední.
Ze shromaždiště odjíždíme už za deště. Čeká nás skoro 100 km zpět do kempu. Další etapy už budou blíž. Cestou se stavujeme v Jesenici v pekárně, cukrárně. Chceme si dát ice kafe, ale pán za pultem nechce pochopit, co to chceme. Kafe, mléko a led prý připravit nemůže. Gině přinese kafe se zmrzlinou a po chvíli, když vidí, že to není to, co chceme, přinese i sklenici s ledem. Do kempu jedeme zase cestou přes Tarvisio a kopce.
Pondělní závod je v Itálii. Za Lago del Predil odbočujeme doleva a pokračujeme podél jezera až do střediska Sella Nevea. Tady je parkoviště a shromaždiště. Ale závod je ještě o kus výš. Máme přidělené časy odjezdu a na start nás veze kolona 20 dodávek. Přijíždíme na horskou svažitou planinu obklopenou lesíky. Pasou se tu krávy, jsou tady skupiny velkých kamenů, sem tam lesík, kopce a údolí. V mapě jsou i ohradníky, které pomáhají zorientovat se. A venku mírně prší. Celkem to jde dobře, akorát nakonec nás zahnali do hlubokého lesa ve svahu a tam už to moc hezké nebylo.
Ginu z cíle svážejí dodávkou, já, Katka a Marta musíme skoro 3 km dolů na shromaždiště po svých. Cesta je místy hodně strmá a déšť to ještě zhoršuje. Dole u auta jsme úplně mokří a jedeme do kempu. Doufali jsme, že se na zpáteční cestě vykoupeme v Lago del Predil, ale kromě deště je i zima. Tak nic. V kempu chceme jít na večeři, ale rezervace lze jen pro větší skupiny a pro nás čtyři místo není.
Úterý pokračujeme v dešti. Parkoviště je v Planici u skokanských můstků. Na tom největším skočil Domen Prevc stále platný světový rekord 254,5 m. Jaký měl přitom pocit, si můžete vyzkoušet na ziplajně, která v podstatě kopíruje let skokana. Z parkoviště každou půlhodinu odjíždějí 4 autobusy, které nás vezou na planinu pod horou Mangart (2679 m.n.m.) na italské straně. Pořadatelé tady naštěstí postavili velký stan, tak při čekání na start nemokneme. V Laghi di Fusine, jak se to tady jmenuje, běháme v zarostlém lese pod skálami. Je tady i vyschlé koryto řeky plné kamení a kameny jsou i v lese.
Po závodě už skoro neprší. Z Planice popojedeme k jezírku Zelenci, kde pramení řeka Sava Dolinka. Jezírko je úplně průhledné. Vidíme, jak ze dna v různých místech vyvěrá voda, prý z hloubky až 12 metrů. Před námi plave velký pstruh. Asi čeká, že něco dostane. Žije tady řada vzácných živočichů, ale nám se žádný neukázal. Ani zmije, na kterou tady upozorňuje cedulka Pozor had! Díky podzemní vodě jezírko nezamrzne ani v zimě, kdy má teplotu kolem 6° celsia. Jezírko je hned u hlavní silnice a parkuje se u restaurace Zelenci. Dali jsme si Laško a něco k jídlu. Venku mezi tím svítí sluníčko, mokré věci jsme rozvěsili na auto a během zastávky většina uschla.
Do kempu jedeme přes sedlo Vršič. Je to druhá cesta, kterou se dá objet hora Mangart. Kultovní silnice má 50 ostrých vraceček a všechny jsou očíslované. 25 jich je nahoru a druhých 25 dolů směrem k Boveci. Sedlo je ve výšce 1611 m.n.m. a Krajanská Gora, ze které začínáme stoupat má výšku 800 m.n.m. Cestou potkáváme cyklisty, pro které je to výzva. Chvíli se kocháme výhledy v sedle a pak zastavujeme kousek níž u další vyhlídky. Kromě výhledu je tady i betonový kvádr – pozůstatek lanovky.
Rok před vstupem Itálie do 1. světové války začalo Rakousko-Uhersko budovat strategicky důležitou silnici přes průsmyk Vršič. Zároveň byla zahájena stavba vojenské nákladní lanovky. Lanovka, která vedla z Kranjské Gory do Trenty, byla rozdělena do několika úseků. Úseky byly dlouhé cca 2.5 km v závislosti na sklonu terénu. Každá sekce má motor o výkonu 20-35 koní. Elektřinu zprvu zajišťoval agregát, později byla poblíž postavena malá vodní elektrárna. Vozíky měly nosnost 100 kg. Lanovka mohla denně dovézt 250 tun potravin, vody, munice, stavebního materiálu a léků. V zimě to byla v podstatě jediná možnost zásobování.
Sjíždíme další prudké zatáčky. Už jsme téměř dole. Odbočujeme doprava a popojedeme asi 1,5 km. Zastavujeme na parkovišti u mostku přes řeku Soča. Jdeme se podívat na její pramen – Izvir Soče. Stoupáme podél řeky a až dojdeme ke skále. Je tady natažené lano a rádi se ho přidržujeme oběma rukama. Ke konci jsou ve skále zasekané i skoby místo schodů. Naštěstí jsme tady skoro sami. Žádný nával turistů a ta se nemusíme složitě vyhýbat. Soča pramení v jeskyni, kde vytéká z průzračného tyrkysového jezírka.
Následující den všechno balíme a jedeme zase do Planice. Tentokrát neprší a je docela hezky. Autobusy nás dovezou k jezeru Lago di Fusine, kde jsme byli včera. Ale shromaždiště je níž, blíž jezera. Závodí se v terénu kolem jezera. Kopce nahoru a dolů a velké množství malých až obrovských vápencových kamenů a skal. Převýšení kolem 300 m. Jde to pomalu, ale nakonec všechny kontroly najdeme a do cíle se dostaneme.
Po závodě se přemisťujeme k jezeru Bohinj, kde máme ubytování. Nezdá se mi, že by cesta měla trvat tak dlouho, jak říká Waze. Ale u Bledu to pochopím. Dlouhá kolona se pomalu šourá přes celý Bled. Turistů je tu hodně a je to jediná cesta tímto údolím. Ubytování máme v Srednje vsi v Bohinju. Hned pod kostelem, který odbíjí každou čtvrt hodinu. Ale moc to neruší. Zjišťujeme, že nemáme kuchyňku a tak jdeme vařit čočku s párkem do auta. Večeře se podaří, ale málem nám přitom shoří celé auto. Naštěstí to odneslo jen jedno prkno z vestavby a auto zůstalo celé. Mokré věci máme kde sušit a holky jsou rády, že už nemusí spát ve stanu.
Poslední závod. Zase musíme přes Bled až k městečku Bistrica. Parkoviště je kousek od shromaždiště, před autem je velká louka, sluničko krásně svítí, tak roztahuju přístřešek, který jsme balili celý mokrý. Než stačíme oběhnout závod, tak uschne. Závod je podobný naším lesům, akorát jsou tady sem tam velké závrty. Ale je jich méně, než při první etapě. A převýšení je taky mírné.
Po závodě jedeme do Bledu. Konečně si ho projdeme. Parkujeme u bobové dráhy a jdeme dolů do města. Začíná pršet, tak si dáváme pivo a kafe než přestane. Obcházíme jezero, jestli někde nebude nějaká pláž, kde by se dalo vykoupat. Ale tady z této strany je koupání všude zakázané. Dojdeme až pod hrad a stupáme nahoru. Chceme vidět jezero Bled z výšky. Ale domorodci jsou na turisty připravení. Nejhezčí výhled je až z hradu do kterého si musíte zaplatit vstupné. Nelitujeme. Prohlídka je sice bez průvodce, ale hrad je moc hezký. A výhledy úžasné.
Hrad byl poprvé zmíněn v darovací listině z 22. května 1011 vydané císařem Jindřichem II. ve prospěch brixenských kníže-biskupů a byl poté jejich sídlem po osm století. Majetkem byl ale Kraňské marky, v roce 1278 pak přešel na rod Habsburků. Nejstarší částí hradu je románská věž. Ve středověku byly stavěny další věže a bylo zdokonalováno opevnění. Další budovy byly postaveny v renesančním slohu. Budovy jsou uspořádány kolem dvou dvorů, které jsou propojeny schodištěm. V roce 1511 byl hrad silně poškozen zemětřesením, následně byl přestavěn do dnešní podoby. Na horním nádvoří je kaple, která byla postavena v 16. století a upravena kolem roku 1700, kdy byla také vymalována freskami, jež často vyvolávají vizuální iluze. Součástí hradu je i padací most přes vodní příkop. Zámek byl restaurován v letech 1951 až 1961, přičemž do budovy pro služebnictvo na dolním nádvoří byla integrována zámecká tiskárna i zámecký vinný sklep. Na dolním nádvoří byla ve skále vytesána dvanáct metrů hluboká studna. V muzeu se lze seznámit s historií celé oblasti, jeho součástí je i pamětní místnost věnovaná Arnoldu Riklimu, švýcarskému naturopatovi, který v 19. století proměnil město Bled v léčebné lázně.
V pátek už nezávodíme. Vypadá to, že bychom se mohli i koupat. Jedeme na druhý konec Bohinjského jezera. Nedaleko tady pramení řeka Savica. K prameni to není daleko. Chvíli se stoupá po lesní cestě a pak přijdou schody. Na konci cesty stojíme přes dvojramenným vodopádem. Vodopády vytékají z podzemních jezer. Voda padá z výšky 78 m u většího vodopádu a 25 m u menšího. Pokud je oblast nasycená vodou a voda se nestačí vstřebávat do krasových jeskyní, padá voda až z vrchu z výšky téměř 600 m. Pod vodopádem je hráz a malá vodní elektrárna.
Vracíme se k Bohinjskému jezeru. Je sluníčko a teplo, voda sice není bůh ví jak teplá, ale dá se v ní vydržet. Máme s sebou paddleboard. Konečně ho letos provětráme. Projedeme se po jezeře a pohoupáme na vlnách od výletní lodi, až nás nakonec z vody vyženou blížící se mraky.
Jedeme na druhý konec jezera do vesnice Stara Fužina. Tady začíná stezka Korita Mostnice. Mezi domy se dojde ke kanálu, který kdysi napájel kovárnu. Z kovárny zbyla už jen zřícenina. pokračujeme ke splavu, nad kterým kanál začíná. Řeka Mostnica už je v hlubokém korytě mezi skalami plném velkých kamenů. Dojdeme k pokladně, dál se může jen po zaplacení vstupu 2,50 €. Cesta se tady dělí. Nahoru jdeme po pravém břehu a vracíme se po levém. Míjíme Malého slona – skálu u vody, která skutečně slona připomíná. Turistická cesta nakonec vede po mostu na druhou stranu řeky a jdeme po druhém břehu zpátky až k pokladně. Zase začíná pršet.
V sobotu hlásí předpověď, že bude zataženo a deštivo a nemýlí se. Nad Bohinjským jezerem je lyžařský areál Vogel. Lanovka sice stojí 33,- €, ale nahoře jsou v létě všechny lanovky zadarmo, tak ta cena vypadá hned lépe. Dvěma sedačkami popojedeme až do dolní stanice Zadnji Vogel. Končí tady červená sjezdovka. Vypadá docela příjemně. Je otázka, kolik je tu v zimě sněhu. Horní stanice je ve výšce necelých 1700 m. Dá se vyjet ještě výš na Visoki Orlov rob, který má rovných 1800 m. Od lanovky Zadnji Vogel stoupáme po sjezdovce dvě zatáčky a dostáváme se na Planinu Zadnji Vogel. Stojí tady chata, kde se zpracovává mléko. Všude kolem jsou pastviny pro krávy.
Cestou zpátky musíme počkat na hlavní lanovku, která nás sveze dolů k jezeru. Normálně jezdí každou 1/2 hodinu, když je dost lidí, tak prý častěji. Kabina má kapacitu 80 osob. Ale teď prší a v dálce se ozývá bouřka. Lanovka nejezdí, protože se obsluha bojí, že vypnou proud a my zůstaneme uvěznění na laně. Čekáme asi 45 minut než nás v pořádku dopraví dolů.
Prší a prší, tak vzdáváme i večeři na druhém konci vesnice. Akorát si zajedeme do nedaleké Bohinjské Bystrice do Sparu. Zítra je neděle, to už ve Slovinsku, ani v Rakousku nic nekoupíme.
V neděli ráno vyrážíme domů. Kolona v Bledu není na dlouho a dál nás navigace posílá středem Rakouska přes Klagenfurt a oblast Steiermark až před Liezen na dálnici do Linze. Odpoledne přijíždíme do Jankova.