6.12.2025 – 4.1.2026 Singapoure, Nový Zéland, Melbourne, Istanbul
Jet na Nový Zéland jsem před pár lety propásl, když tam, jeli spolužáci. Naštěstí Gina se na tyto dva krásné ostrovy chtěla vrátit a ukázat mi nádhernou přírodu. To že se tam natáčel Pán prstenů byl další lákavý bonus.
Singapoure
Už na jaře jsme začali řešit, jak se do nejvzdálenější destinace dostaneme. Nabízel se lákavý let s Emirates s Airbus 380. Bylo to až moc rychlé, lety navazovaly rychle za sebou a člověk by si neodpočinul. Nakonec jsme zvolili Turkish Airlines s rychlým přestupem v Istanbulu a pak téměr celým dnem v Singapoure.
V neděli 7. prosince dopoledne přistáváme po 10ti hodinovém letu z Istanbulu. Moc jsme toho nenaspali, cestou byly i nějaké turbulence, ale to už víme, že letadlo vydrží hodně hrbolatou cestu. Airbus 350-900 je velké a poměrně nové letadlo a s Turkama se létá dobře.
Máme čas jen do večera. Jedeme metrem do centra, kde je záliv s marínou (Marina Bay) a velkou zahradou. Na jedné straně zálivu je obchodní centrum s mrakodrapy a na druhé je hotel Marina Bay Sands. Jedna z nejznámějších staveb Singapuru – tvoří ji tři vysoké věže spojené na vrcholu unikátním platformovým prostorem (Sands SkyPark), který připomíná loď položenou na budovách. Na střeše je pouze pro hotelové hosty nekonečný bazén, kde to vypadá, že voda „přetéká“ rovnou do městské scenérie.
Druhá polovina střechy slouží jako vyhlídka, kam mohou turisté. Výtah nás vyvezl do výšky 200 metrů. Je tady dost větrno. Pod námi jsou zahrady Marina Bay Garden se skleníky a zvláštními umělými stromy. Na břehu stojí ArtScience Museum, unikátní muzeum ve tvaru lotosového květu, které spojuje umění, vědu a technologii prostřednictvím různých výstav.
Vracíme se výtahem zpět dolů na zem a jdeme se projít do zahrad. Nemáme moc času, skleníky musíme vynechat, což je škoda. Přes okna vidíme, že stojí za to. Cestou zpět nakoukneme do The Shoppes, luxusního nákupního střediska a projdeme kolem ArtScience Musea. Vracíme se přes Helix Bridge, most pro pěší se zvláštní drátěnou konstrukcí, zpět na zastávku metra. Na letišti máme chvíli čas na prohlídku motýlária.
Auckland
Dalších 10 hodin letu a v pondělí ráno přistáváme konečně na Novém Zélandu. Začínáme na severním ostrově v Aucklandu. Chvíli nám trvá, než vyzvedneme zavazadla a projdeme procedurami. Do ubytování Airport Harbour Motel jedeme autobusem. Není to daleko od letiště, ale je to mimo centrum. Platí se kartou, nemusíme nikde shánět jízdenku.
V motelu jsme brzy, ale paní je ochotná a pokoj můžeme hned obsadit. V pokoji máme sprchový kout s nerezovou vaničkou, už jsme to po dvou dnech na cestě potřebovali. Jdeme spát. Postel má úžasnou matraci, na vrchu asi 2-3 cm měkounké pěny, pak něco tvrdšího a pak hustě péra. Je měká, ale člověk se nepropadá, spí se krásně.
V šest večer vyrážíme sehnat něco k jídlu. Snad budou mít někde otevřeno. Naštěstí Vietnamci jsou i tady. Byl sice dost daleko, skoro 2 km a neměl žádné ovoce ani zeleninu, ale toustový chleba , sýr a vodu jsme koupili. O kus dál si dáváme večeři. Gina rohlík s „trhaným“ vepřovým a jablečný džus a já smažené kuře s bramborami. Cestou do hotelu objevujeme ještě jeden krámek a ten má i banány.
Půjčovna aut má být asi kilometr daleko. Gina jde do motelu a já do půjčovny. Jezdí se tu vlevo. Ginu málem přejel autobus. Je to zatím nezvyk dívat se nejdřív doprava. Jdu kolem kostela někam k železniční trati. Jsou tady sklady a firmy. Chvíli mi trvá najít adresu. Nakonec stojím před branou s cedulí „K pronájmu“. A firma nikde. Začínám pátrat v mobilu a v mailu nacházím pokyny, kde si máme auto vyzvednout. Je to na cestě směrem k letišti a autobus nestojí daleko. Tak už jsem klidnější.
Na Novém Zélandu je časový posun 12 hodin. Dobře se to počítá. V Čechách je stejně, ale místo odpoledne, tak teprve ráno. Jdeme spát v 11 večer a ráno vstáváme v půl sedmé. Začíná tady léto a den je tady skoro nejdelší v roce. Snídáme tousťák. Gina s banánem, já se sýrem. Na pokoji máme varnou konvici na kafe a čaj. Auto si máme vyzvednout v 10 hodin. Zavazadla si necháváme na pokoji. Paní nemá problém s tím, když check-out malinko přetáhneme.
Druhý pokus najít půjčovnu je bez problémů. Vítá nás červená cedule Spaceships Rentals. V popisu máme kódy, kde si otevřít bránu a kde vyzvednout klíče od auta. Předpokládají, že se člověk obslouží sám. Najdeme klíče i auto. Jdeme se podívat do kanceláře. Je pracovní doba a někdo tam je. Ochotně nám půjčují ještě karimatku, aby si Gina mohla zacvičit a z výstavky věcí, co zde zanechají cestovatelé pro další použití si vybíráme akorát sůl.
Auto je Toyota Estima. Trošku menší než naše Viano, ale ne o moc. Za sedadlem spolujezdce (vlevo) je 25l čisté vody a kanystr na špinavou vodu. Nad kanystry je dřez s vodovodní baterií. Za řidičem (vpravo) je pevně přidělaný chemický záchod. Postel je velká plechová bedna, která se otevírá vpředu – volný prostor na zavazadla a vzadu – lednička, vařiče, nádobí a potraviny. Na bedně je trojdílná matrace. Na vysouvací držáky se přidává deska. Pokud se dá dovnitř auta, tak prodlužuje postel o třetí matraci, pokud dozadu, tak slouží jako pracovní deska pro vaření. V autě je prostěradlo, deka a polštáře. Žádné spacáky. Vypadá to fajn.
První řídím já. Jezdí se vlevo, ale kupodivu se tu dává přednost zprava, jako u nás. Kruhové objezdy se jezdí obráceně po směru hodinových ručiček a jinak se bliká, než u nás. Chvíli se musím soustředit, ale volant vpravo hodně pomáhá zvyknout si. Toyota je automat, takže řazení levou rukou je jen při rozjíždění nebo parkování. Blinkry jsou na volantu vpravo, trošku se to plete.
Severní mys Cape Reinga
V motelu naložíme batoh a Giny kufr a můžeme vyrazit na cestu. Je úterý 11 hodin dopoledne. Chceme Nový Zéland projet od úplného severu až na úplný jih. Motel je hned u nájezdu na dálnici. Do Aucklandu zajíždět nechceme. Na Zélandu nejsou města moc zajímavá. Jedeme po SH1 na sever směr město Whangarei. Silnice je označovaná jako Highway, ale dva pruhy chvíli za Aucklandem končí a dál je jako naše pěkná silnice první třídy.
Ve vesnicích se jezdí 50, mimo vesnice 100. Na sníženou rychlost upozorňují předzvěsti – za 200 m bude rychlost 50. Všichni jezdí v klidu, předjíždí se minimálně. Aut je na silnici na naše poměry hodně málo. Jediný problém z jízdy vlevo je hlídat si levou krajnici. Buď je to auto nějaké širší nebo ten posez vpravo způsobuje, že vymetám levou krajnici. Ginu to trochu stresuje.
Abbey Caves (2)
Asi po 170 km zastavujeme na parkovišti. Mají tady být jeskyně Abbey Caves se svítícími červy. Bohužel nás vítá cedule hned na parkovišti, že jeskyně jsou nepřístupné. V květnu 2023 v jeskyni umřeli dva mladí lidé z nedalekého Whangarei. Ve zprávě je, že koroner by měl dokončit šetření do března 2024, ale asi to nestihnul nebo se úředníkům hodí, že je tato oblast nepřístupná. Přesto se jdeme projít. Cestička po neposečené a nespasené louce, sem tam velký kámen a nakonec barnka s velkým řetězem a cedulí Zakázaná oblast. Zdá se, že sem tam někdo se odváží projít, ale my to riskovat kvůli červům nebudem.
Jdeme ještě kousek dál podél plotu, ale nakonec skončíme u ohrady za kterou na nás ne moc přívětivě kouká mladý černostrakatý skot. Vypadá to na býčky a jalovice. Vracíme se zpátky k autu.
Whangaruru Beachfront Camp (3)
Pokračujeme dál na sever k východnímu pobřeží. Na letišti nám česká spolucestující vychválila místní písečné pláže, tak hledáme nějaký kemp u moře. Asi po 50 km přijíždíme do kempu s pláží. Recepce už má po zavíračce, ale paní se od někud vynoří a za 44 NZD + 3% přirážka za platbu kartou nám přidělí místo na velké louce v poloprázdném kempu. Vedle nás je stůl a lavice, tak nemusíme tahat z auta náš „nábytek“. Fouká od moře, je odliv a na koupání to není, ale to nevadí. Ginu stejně trochu bolí v krku a kašle. Ale jinak je tu hezky, kuchyň, sprchy a záchody v kempu fungují. Kdyby byl příliv tak by bylo asi i pěkné koupání. Je to v zátoce, takže vlny nejsou moc velké, ale moře není nijak teplé.
Ráno dlouho nespíme. Po 6 hodině vstáváme, snídáme kaši s banánem a jdeme se podívat k moři. Už je zase odliv nebo možná pořád ještě je. Na pláži nikdo není, jen pár kachen a rackové. Odjíždíme kolem osmé. Musíme dojet až na sever na Cape Reinga k majáku. Je středa 10. prosince.
Cape Reinga (4)
Řídí Gina. Cesta vede přes hory a sem tam nás zastaví silničář s cedulí STOP/GO, který řídí dopravu na opravované silnici. Přes řeky a údolí se přejíždí po úzkých mostech. Provoz je malý. Před mostem je pouze značka, kdo má přednost. Ale zpravidla proti nic nejede. Ve městě Kaitaia se stavujeme v supermarketu. Musíme nakoupit. Ceny jsou dražší než u nás, ale není to nic hrozného. Novozélandský dolar je asi 12 Kč, tak se to i dobře přepočítává. Platit se dá bez problémů kartou, akorát v kempech a malých obchůdkách chtějí přirážku za platbu kartou. V supermarketu přirážka není.
Kolem poledne jsme na nejsevernějším mysu Nového Zélandu Cape Reinga. Na skále nad mořem stojí bílý maják a je to atraktivní turistické místo. Autobus s čínskými nebo korejskými turisty tady nechybí.
Místo je pro Maory jedno z nejposvátnějších. Setkává se tady Tasmannovo moře s Tichým oceánem, moře je divoké s různými barevnými odstíny mořských proudů. Maorové věří, že zde duše zemřelých odchází do podsvětí po kořenech 800 let starého stromu Pōhutukawa – Železnec (Metrosideros excelsa), který roste na útesu. Strom je pro své krásné červené květy, které kvetou v prosinci, také označován jako novozélandský vánoční strom.
Kousek od majáku pod útesem je malá písečná pláž, ale bohužel přístup k ní je zakázán. Na druhou stranu se táhne dlouhá pláž, ke které se dá sejít asi po 2 km cestičce po skalním hřebenu. Ale ani na této pláži nikdo nebyl.
Te Paki Dunes (5)
Vracíme se na parkoviště nad majákem. V mapě hledáme, kde by se dalo dojet k pláži a také nějaké místo na přenocování. K moři odbočujeme po šotolinové cestě. Dojedeme do místa, kde se dá kempovat, ale vlny v moři jsou moc velké, tak to na koupání není.
Už cestou k majáku jsme si všimli odbočky k písečným dunám. Zase nás čeká šotolina a na konci malé parkoviště s náklaďákem. Půjčují tady serfy. Projdeme křovím, překonáme mělký potok a jsme na dunách. Sluníčko svítí, písek je horký a velice jemný. Na duně před námi se serfuje. Je to stejné jako na sněhu. Akorát je dobré mít ponožky, aby si člověk nespálil nohy. Vyškrábeme se na dunu, abychom se podívali, co je za ní. Jsou tu další duny. Moře není vidět.
Kapowairua (Spirits Bay) kemp (6)
Pomalu se blíží večer, jedeme do kempu. Pořád jsme úplně na severu Nového Zélandu. Cesta do kempu je po šotolině, hodně se práší. Kemp jsme objednali a zaplatili přes internet. Nikdo nás tady nekontroluje. Před kempem jsou nějaké nové budovy, vypadají na pronájem pro turisty. Parkujeme na velké zelené louce. Skoro nikdo tu není. Vybíráme si místo vedle dvou velkých vánočních stromů Pōhutukawa. Kuchyň, sprchy a záchody nejsou daleko. Nejdříve se musíme vysprchovat. Prachu na cestě bylo fakt hodně. Voda je jen studená, ale je tady teplo, tak i voda je vlažná. Akorát jsou všude cedule, že voda není pitná a neměla by se používat ani na vaření.
Děláme si večeři a pak teprve jdeme k moři. Je to kousek cesty po písku kolem malé zátoky, kam přetéká voda z moře. U moře akorát zapadá slunce. Chvíli se procházíme společně s racky. Nikdo další na pláži není. Zpátky jdeme už skoro za tmy. Vaříme si čaj a chystáme se spát. Podcenili jsme komáry a mušky a máme jich plné auto. Nezbývá, než je vyhubit. Trvá nám to skoro hodinu, ale dobře to dopadlo. Ráno už je mušek jen pár. Asi do auta pronikly při noční návštěvě toalet.
Probouzí nás rachot štěpovačky. Za velkým džípem ji mají připojenou dva Maorové. Likvidují větve stromů, které asi minulý den ořezali. Štěpku rozhazují po louce jako hnojivo. Nejdřív se jdeme vykoupat do moře. Je studené, ale chvíli se v něm dá vydržet. Na pláži kromě nás nikdo není. Snídáme kaši s mangem a děláme si svačinky.
Te-Oneroa-a-Tōhē (Ninety Mile Beach) (7)
Už je skoro poledne, vracíme se po prašné silnici zpět na hlavní silnici. Před námi v dálce jede odvozová souprava s velkým přívěsem plná dřeva. Zvolníme, abychom nejeli v prachu. Dřeva se tady těží spousta. Vidíme pokácené celé velké údolí.
Kousek od nás je nejdelší pláž ostrova. První pokus dostat se k Tasmanovu moři se nepovede. Končíme u zákazu kvůli těžbě dřeva. Teprve před městem Awanui je použitelná odbočka k pláži. Na druhý pokus zastavujeme na parkovišti ve vesnici. Jsou tu i splachovací záchody. Po pláži se může jezdit autem, ale pro naše auto to moc není. Jednak se na to nevztahuje naše pojištění a ani se na pláž autem nedostaneme kvůli hlubokému písku na břehu před pláží. Fouká vítr, ale sluníčko praží. To, co jsme si přismahli na dunách jsme tady ještě vylepšili. Podcenil jsem mazání a mám od sluníčka popraskané rty.
Pláž je ve skutečnosti dlouhá jen 88 km, takže jen 55 mil. Slouží zároveň jako veřejná silnice, ale je spíše pro auta 4×4. Hrozí zapadnutí v měkkém písku. A důležité je také si hlídat příliv a odliv. Na severním konci navazuje na duny Te Paki, kde jsme byli včera. Pro Māori má pláž i duchovní význam. Tradičně se věří, že toto pobřeží je součástí cesty duší směrem ke Cape Reinga.
Rotopocaca (Coca-Cola Lake) (8)
Jsou tři hodiny odpoledne a my jsme si na mapě našli kemp, který je asi 100 km daleko. Cestou si Gina vzpomněla na Coca-Cola Lake, naštěstí těsně poté, co jsme minuli odbočku k němu. Ještě že jsme se vrátili, byla to krása! Jezero je mimo turistické trasy, takže je tady klid. Koupalo se tady jen pár místních Maorů. Kousek od jezera je mořská pláž, kde se dá s obytňákem kempovat. Pár aut tady bylo, ale krásně bychom se sem vešli. Byl by tu klid a pohoda. Z jedné strany moře a z druhé strany hnědé, ale krásně čisté jezero. Bohužel potřebujeme ještě pár kilometrů popojet, abychom zítra nemuseli spěchat do Hobitína, který máme objednaný na pozdní odpoledne.
Hnědou barvu jezera způsobují taniny z okolní vegetace. Z okolních rašelin, mokřadů, listí a kořenů se do vody uvolňují přírodní látky. Jezero má v některých částech bahnité dno. Maorská děvčata nám vysvětlují, že bahno je vynikající na pokožku.
Neradi opouštíme jezero. Jedeme do městečka Paihia do kempu. Cestou jsme si nakoupili v supermarketu. Na večeři Gina vaří zeleninové kari s žampiony a kuskusem. Otevřeli jsme si k němu Very strong pivo, které jsme si koupili. Má tak strašnou chuť, že studujeme popis na plechovce. Je z Polska a pravděpodobně je to pivo obohacené nějakou lihovinou, aby bylo silnější.
V autě se spí dobře a tak vstáváme kolem 8 hodiny. Dnes je pátek 12. prosince. V kempu můžeme doplnit čistou vodu a vylít špinavou. Přípravu jsme nepodcenil, tak z videonávodu vím, jak rozpojit hadice a elektriku k čerpadlu. Kanystry mají každý 25 litrů. Poloprázdné se z místa pod dřezem tahají dobře. S plným kanystrem čisté vody je to už horší. Ale nakonec je na svém místě přikurtovaný. Záchod jsme zatím použít nemuseli, tak ten bude někdy příště.
Máme dlouhou cestu. Do Hobitína je to asi 400 km. Vracíme se přes Auckland, ale jenom projíždíme po dálnici. Stavíme jednou u benzinky a pak na kafe – Gině se chce spát a já si kupuji jako oběd pořádný muffin. Gina obědvá brambůrky. Ale hlad nemáme. Moc upoutávek na Hobitín po cestě není, tak musíme sledovat mapu, abychom dorazili správně do infocentra. Mapy.cz jsou i na Novém Zélandu nepřekonatelné.
Hobitín (9)
Do Hobitína se těším. Nejsem přehnaný obdivovatel Pána prstenů, z knížek jsem četl pouze Hobita, ale filmy jsem viděl několikrát. Přijíždíme na velké parkoviště a jdeme se podívat, co mají v prodejně upomínkových předmětů. V pokladně vyměňujeme voucher za vstupenky a můžeme hned nastoupit do autobusu, který nás doveze do filmového Hobitína. Máme zapáleného průvodce, který nás upozorňuje na scény, které zde byly natáčeny.
Původní Hobitín vznikl pro trilogii Pán prstenů. To bylo v roce 1999. Po natáčení byl rozebrán, zůstaly jen základy. Kvůli natáčení Hobita byl v roce 2011 znovu postaven a bylo rozhodnuto, že vesnice zůstane natrvalo jako turistická atrakce. Je tady 44 hobitích obydlí. Každá nora je jiná. Liší se nejen barvou, ale také velikostí, což bylo potřeba pro filmové záběry. Všechny zahrádky jsou udržované, pěstují se tady bylinky a květiny. Člověk má pocit, že Hobiti jen před chvílí někam odešli.
Postupně procházíme po cestičkách a schodech kolem většiny nor. U jedněch nás průvodce zastaví, rozdělí nás na dvě skupiny a můžeme se podívat dovnitř, jak si Hobiti žijí. Procházíme se obydlím, můžeme si osahat předměty, posedět u krbu v křesle nebo se na plotně podívat, co zrovna vaří.
Nakonec jdeme kolem mlýna po mostě přes řeku k hostinci Zelený drak (Green Dragon Inn). Je to skutečná hospoda, kde se čepuje pivo a vaří jídla. V ceně prohlídky máme také obvyklý hobití nápoj, což je cider nebo zázvorové pivo.
Zpátky na parkoviště nás zase vezou autobusem. Okolní krajina je jak pro film stvořená. Krásně zelené kopce, kde se pasou ovce a sem tam solitérní velký strom.
Jedeme se ubytovat do kempu v Rotorua. Cestou nakupujeme v supermarketu Woolworth chleba a také plynové bombičky na vaření. Mají malý objem a když se dlouho vaří, tak jsou úplně ledové a asi ztrácejí tlak. V recepci kempu Rotorua Holiday Park už nikdo není, ale to nevadí. Popis místa a další informace máme ve schránce pro pozdě přijíždějící hosty. Už je tma. V kuchyni si vaříme vodu na čínské nudle. Moc nám nechutnají. Příště musíme vybrat něco lepšího. Pak už jen sprcha, mají tu i fén, takže dobrý a před spaním povinná lekce Duolinga.
Wai-O-Tapu Thermal Wonderland Rotorua (10)
Vstáváme relativně brzy. Gejzír Lady Knox má přesně daný čas, kdy vytryskne. V Rotorua je možné navštívit Maory a povečeřet u nich, ale to jsme nestihli. Tak se jedem podívat aspoň do Maorské vesnice. Má zavřeno. Otevítají až v 9 hodin. Popojedeme kousek dál a tady se můžeme po vesnici Ohinemutu projíždět. Jedeme k jezeru Rotorua. Plavou tady černé labutě. Nedaleko vytéká ze země teplá voda. Teče do jezera a kouří se z ní. Kouří se i na různých místech vesnice. Popojedeme ke kostelu. Vedle je hřbitov s bílými náhrobky. Všechny jsou stejné.
Nezdržujeme se dlouho, musíme ke gejzíru. Parkoviště se už plní auty. U pokladny platíme 45,- NZD za osobu. Zdá se nám to hodně, ale později zjistíme, že to je i za vstup do celého geotermálního parku. V 10 hodin už je tribuna u gejzíru skoro plná. Komentátor nás chvíli baví a pak už přichází Maor s pytlíkem mýdla. Erupce se musí vyvolat a mýdlo snižuje povrchové napětí vody. Proto už léta gejzír tryská v 10:15. Podle legendy gejzír objevili na začátku 20. století při praní prádla v horkém prameni. Když použili mýdlo, gejzír najedenou vytrysknul. Pojmenovali ho podle manželky tehdejšího guvernéra Lady Constance Knox. Celá atrakce trvá několik minut. Nejdříve začne vytékat pěna a postupně se začne zvyšovat gejzír. Nakonec dosahuje výšky až 20 metrů.
Gejzír skončil, lidé se rozcházejí. Vracíme se na parkoviště a popojedeme asi kilometr do geotermálního parku Wai-O-Tapu. V Maorštině to znamená posvátné vody. Je to jedna z nejbarevnějších geoternálních oblastí na světě. Žlutou barvu způsobuje síra, oranžovou a červenou oxidy železa a zelenou a tyrkysovou arzeničnany a bakterie. Barvy se mění podle teploty, složení vody a počasí.
Nejbarevnější je jezero Champagne Pool. Je staré asi 900 let, průměr má přes 60 metrů. Voda má kole 74°C a na některých místech perlí jako šampaňské. Je to způsobeno unikajícím CO₂. Po obvodu je výrazně oranžové od arsenu a antimonu.
Příběh pokračuje …