3. – 12. dubna 2026, Cappadocia
Kolegové z oddílu nás nalákali na pětidenní závody v Turecku. A Čechů se tam sešlo doopravdy hodně. Ze všech 150 závodníků jich byla skoro třetina. Oblast Cappadocia je na východě Turecka ve výšce kolem 1000 m n.m. Krajina je charakteristická nespočetným množstvím pískovcových věží.
Letíme do města Kayseri s přestupem v Istanbulu. Vybrali jsme si Turkish Airlines a udělali jsme dobře. I když to tak z počátku nevypadalo. V Istanbulu nás nalodili do letadla a skoro po hodině nám kapitán oznámil, že letadlo má poruchu a dostaneme jiné. Aspoň jsme dostali novější Airbus 321 místo 320. Ale let se opozdil o 2 hodiny.
Půjčení auta proběhlo bez problémů. Půjčovna Garenta nám poskytla Hyundai i20. Nejede špatně, akorát pořád cinkáním upozorňuje, že se nedržím uprostřed pruhů a taky, že překračuji rychlost. Jenže s rychlostí to je v Turecku zvláštní. Značek moc není a vestavěná navigace si vymýšlí rychlosti podle svého. Nejdříve se je snažím dodržovat, jak ukazuje, ale 30 km/h na dálnici je nějaký omyl. Kolem nás sviští auta minimálně povolených 110 km/h. A tak nakonec jedu stejně jako ostatní.
Asi za hodinu jsme z Kayseri v Nevsehiru, kde máme ubytování ve staré části Nar. Náš pokoj je z části ve skále. Stěny jsou obložené kamenem a dřevem. V koupelně máme dvířka a za nimi velký větrací komín vysekaný do skály. V pokoji se topí, ale koupelnu malý žebřík sotva ohřeje. Venku je jen pár stupňů nad nulou. Přece jenom jsme ve výšce 1150 m n.m. Z pokoje žádný výhled nemáme, protože je tu pouze jedno okno do verandy. Pokud chceme něco vidět musíme si svítit. Jako v jeskyni.
V sobotu ráno se nám nechce vstávat. V pokoji je tma i když venku už je pár hodin světlo. Jdeme na snídani. Na stole se nám postupně objevují mystičky se sýry, olivami a zeleninou. K tomu máme pečivo, marmelády a upečené placky. Čaj je v malých skleničkách, jak je tady zvykem. Ale můžeme si ho nechat dolít.
Údolí Ihlara
Zbytek skupiny dorazí až večer a tak jedeme na první výlet sami. Zatím je venku docela hezky a tak jedeme do nejvzdálenějšího údolí – Ihlara Valley. Od Nevsehiru, kde bydlíme je to skoro 80 km. Cestou se můžeme kochat zasněženým pohořím s horou Hasan Dagi (3256 m n.m.). Údolí vymlela řeka, takže je to kaňon se strmými skálami po obou stranách. Sjíždíme do vesnice Selime. Za ní je vstupní brána do údolí. Nad pokladnou vlaje velká turecká vlajka. Vydáváme se do údolí proti proudu řeky. Řeka je zanesená velkým množstvím větví a také plastů. Ale krása údolí je ve skalách. Z hlavní cesty vede každou chvíli odbočka na strmý chodníček ke skalnímu kostelu. Jsou jich tady desítky. Všechny jsou vytesané do skály a uvnitř zdobené více či méně zachovalými freskami.
Asi nejvíce se nám líbil Serpent Church. Možná proto, že jsme tady strávili nejvíce času. Venku začalo pršet, tak jsme v něm byli schovaní. A měli jsme štěstí. Byla tam s námi dvojice s průvodcem, který nám ukázal, co na freskách můžeme vidět. Kostely budovali křesťané, tomu odpovídají i výjevy z bible. Bohužel čas a muslimové obrazy na stěnách poničili. Stejně tak skály se vlivem vody a mrazů rozpadají.